Po tmě se balíme z 8lůžkového pokoje, vyrážíme oproti ostatním celkem brzo. Albergue nenabízí snídani, tak snídáme v kavárně naproti. Poprvé na caminu vycházíme za tmy - no, žádná hitparáda, nechtěla bych tak chodit každý den. Zbývá nám necelých 20km ke katedrále.
Po chvíli už je z trasy takový Václavák, vždy je přede mnou a za mnou na dohled aspoň 20 lidí. 9 z 9 z 10 jde s malým batohem, za to my si táhneme vše na zádech a já tedy nejdu rozhodně tak rychle jako ti bez batohu. Místama nám to připomíná školní výlet, hlavně když potkáme týpka v městských teniskách a džínách. Po nějakých 4km mě opět začíná pekelně bolet levá malíková hrana. Cesta je většinou asfaltová, ale na obou stranách si už lidi vychodili cestičku v měkké škarpě. Takže já se držím levého okraje silnice, aby levá noha vždy dopadala do měkkého.
Po 10km se potkáváme v hospodě, kde dáváme občerstvení. Už jsem to s tím bolavým chodidlem vážně potřebovala. Snad už těch cca 10km vážně doklepu. Tady už se vyskytují i divnolidi, jeden příklad za všechny je týpek v černém hábitu, který sebou vede rodinku 4 psů a vykládal, že jde že Sahary.
Opět mi pomáhá hudba, zlepšuje mi náladu. Jsme u letiště, které obcházíme a to už jsme na hranici města. Zbývají 4 km! Poslední 2km mě zas bolí nohy, ale vím, že ostatní už zastavovat nechtějí, tak sr jich držím - do cíle přece přijdeme všichni společně! Už víme, že se blížíme ke katedrále - potkáváme totiž už poutníky jdoucí od katedrály.
Hurá, konečně tu jsme! V cíli - u katedrály, kde jsou uloženy ostatky svatého Jakuba.
Jdeme si najít plácek, kde se kydneme na zem a koukáme na katedrálu. Chvíli jen sedíme, koukáme a uvědomujeme si tuto chvíli. Už nikam nemusíme jít!
Samozřejmě nastává část focení! Takže - společné fotky, jednotlivé fotky, skákací fotky, fotky s batohem...Potkáváme nějaké Čechy, kteří jedou autem z Čech, s 2 malými dětmi a mají v plánu být několik měsíců low cost na cestách - pri mě velká inspirace! Potkáme dokonce sama, kterého jsme potkali první den a do toho i Němku Andreu.
Pokud chcete takzvanou "compostelu", tedy certifikát o tom, že jste camino opravdu prošli, musíte do poutnické kanceláře. Jdeme si pro čísla pro Compostelu. Od letošního léta je totiž zavedená novinka: původní klasické (někdy až vícehodinové) stání ve frontě nahradil pořadníkový systém: vyzvednete si lísteček s QR kódem, přes který pak má webu sledujete, které číslo je zrovna na řadě a můžete tedy odhadnout, kdy budete na řadě vy. Jelikož je to opravdu na hodiny (v našem případě asi 4 hodiny), vyplatí se jít pro lístek co nejdříve, aby se na vás v ten den ještě dostalo. My jsme si tedy vyzvedli lístek a šli se ubytovat.
Ubytování jsme opět měli booklé předem, tentokrát dvoulůžáky v jednom guesthousu s milou majitelkou. Po nutné rekultivaci našich zevnějšků jsme vyrážíme opět ke katedrále, kde se potkáváme s Andreou a jdeme na pozdní oběd a samozřejmě vino tinto. Jelikož Andrea měla o dost nižší číslo, tak si compostelu vyzvedla už v průběhu oběda. My pak jdeme na suvenýry, obcházíme různé obchody a Andrea se s námi rozloučí se slovy ala "pokud se nepotkáme v dalším obchodě, tak mějte hezký život :-)". To je fajn, žádné centrální loučení - víme, že už se nepotkáme. Poté jdeme do katedrály, která se zrovna vevnitř rekonstruuje. To však pro mě nic nemění na atmosféře. Když dojdu k zapáleným svíčkám, zažiju takový ten "wau moment" ne snad sílu okamžiku - krásný pocit toho, že si konečně uvědomuju, že kde jsem a že už je konec. Pak už jdeme vystát frontu do jakési krypty, kde jsou ostatky sv.Jakuba. se mnou to nic nedělá, ale hodně lidí to prožívá a modlí se tu.
Pak už jsi jdeme pro naši compostelu. Při vyzvednutí musím do formuláře vyplnit, z jakých důvodů jsem camino šla (náboženské/spirituální/osobní nebo tak něco). Pak mě paní za přepážkou osloví ne "Helena", ale "Jeseník". Nevím, co je na našich občankách tak zvláštního, že nás lidi oslovují místem narození :-) po krátkém povídání s paní a kontrole kredenciálu dostávám certifikát. Martin a ostatní si připlatí ještě za certifikát vzdálenosti, kde je uvedeno, kolik kilometrů jsme ušli, ale myslím, že číslo není 320 km, ale 315 a snad to má ještě každý jinak.
V obchodě konečně nacházím tričko, které není jak z pouti, má krásný jednoduchý motiv a navíc stojí jen 10e namísto 20e. Hledáme obchod nebo něco, kde si koupíme něco k snídani, jelikož snídani ráno nestihneme, protože budeme pelášit na letiště. Najdeme pekárnu a kupujeme dlouhou bagetu, takže z Martina je opět muž s bagetou. (Třetí den celý den nosil zvenku batohu bagetu). Jdeme (konečně!) na sangríu (tradiční španělské pití z vína, zejména červeného). Opět dostaneme na stůl jen tak 2x misku s jídlem, až je nám to nakonec blbé odcházet. Jdeme do podniku naproti, opět na sangriu, víno tinto a nějaké tapas. A v tomhle podniku dokonce dávali fotbal Slavia - Dortmund.
Nijak to se slavením úspěšného dokončení cesty nepřeháníme, jelikož jsme hotoví a tak jdeme brzo spát. A druhý den už zasloužený dvou a půl denní relax na Mallorce!
Po chvíli už je z trasy takový Václavák, vždy je přede mnou a za mnou na dohled aspoň 20 lidí. 9 z 9 z 10 jde s malým batohem, za to my si táhneme vše na zádech a já tedy nejdu rozhodně tak rychle jako ti bez batohu. Místama nám to připomíná školní výlet, hlavně když potkáme týpka v městských teniskách a džínách. Po nějakých 4km mě opět začíná pekelně bolet levá malíková hrana. Cesta je většinou asfaltová, ale na obou stranách si už lidi vychodili cestičku v měkké škarpě. Takže já se držím levého okraje silnice, aby levá noha vždy dopadala do měkkého.
Po 10km se potkáváme v hospodě, kde dáváme občerstvení. Už jsem to s tím bolavým chodidlem vážně potřebovala. Snad už těch cca 10km vážně doklepu. Tady už se vyskytují i divnolidi, jeden příklad za všechny je týpek v černém hábitu, který sebou vede rodinku 4 psů a vykládal, že jde že Sahary.
Opět mi pomáhá hudba, zlepšuje mi náladu. Jsme u letiště, které obcházíme a to už jsme na hranici města. Zbývají 4 km! Poslední 2km mě zas bolí nohy, ale vím, že ostatní už zastavovat nechtějí, tak sr jich držím - do cíle přece přijdeme všichni společně! Už víme, že se blížíme ke katedrále - potkáváme totiž už poutníky jdoucí od katedrály.
Hurá, konečně tu jsme! V cíli - u katedrály, kde jsou uloženy ostatky svatého Jakuba.
Jdeme si najít plácek, kde se kydneme na zem a koukáme na katedrálu. Chvíli jen sedíme, koukáme a uvědomujeme si tuto chvíli. Už nikam nemusíme jít!
Samozřejmě nastává část focení! Takže - společné fotky, jednotlivé fotky, skákací fotky, fotky s batohem...Potkáváme nějaké Čechy, kteří jedou autem z Čech, s 2 malými dětmi a mají v plánu být několik měsíců low cost na cestách - pri mě velká inspirace! Potkáme dokonce sama, kterého jsme potkali první den a do toho i Němku Andreu.
Pokud chcete takzvanou "compostelu", tedy certifikát o tom, že jste camino opravdu prošli, musíte do poutnické kanceláře. Jdeme si pro čísla pro Compostelu. Od letošního léta je totiž zavedená novinka: původní klasické (někdy až vícehodinové) stání ve frontě nahradil pořadníkový systém: vyzvednete si lísteček s QR kódem, přes který pak má webu sledujete, které číslo je zrovna na řadě a můžete tedy odhadnout, kdy budete na řadě vy. Jelikož je to opravdu na hodiny (v našem případě asi 4 hodiny), vyplatí se jít pro lístek co nejdříve, aby se na vás v ten den ještě dostalo. My jsme si tedy vyzvedli lístek a šli se ubytovat.
Ubytování jsme opět měli booklé předem, tentokrát dvoulůžáky v jednom guesthousu s milou majitelkou. Po nutné rekultivaci našich zevnějšků jsme vyrážíme opět ke katedrále, kde se potkáváme s Andreou a jdeme na pozdní oběd a samozřejmě vino tinto. Jelikož Andrea měla o dost nižší číslo, tak si compostelu vyzvedla už v průběhu oběda. My pak jdeme na suvenýry, obcházíme různé obchody a Andrea se s námi rozloučí se slovy ala "pokud se nepotkáme v dalším obchodě, tak mějte hezký život :-)". To je fajn, žádné centrální loučení - víme, že už se nepotkáme. Poté jdeme do katedrály, která se zrovna vevnitř rekonstruuje. To však pro mě nic nemění na atmosféře. Když dojdu k zapáleným svíčkám, zažiju takový ten "wau moment" ne snad sílu okamžiku - krásný pocit toho, že si konečně uvědomuju, že kde jsem a že už je konec. Pak už jdeme vystát frontu do jakési krypty, kde jsou ostatky sv.Jakuba. se mnou to nic nedělá, ale hodně lidí to prožívá a modlí se tu.
Pak už jsi jdeme pro naši compostelu. Při vyzvednutí musím do formuláře vyplnit, z jakých důvodů jsem camino šla (náboženské/spirituální/osobní nebo tak něco). Pak mě paní za přepážkou osloví ne "Helena", ale "Jeseník". Nevím, co je na našich občankách tak zvláštního, že nás lidi oslovují místem narození :-) po krátkém povídání s paní a kontrole kredenciálu dostávám certifikát. Martin a ostatní si připlatí ještě za certifikát vzdálenosti, kde je uvedeno, kolik kilometrů jsme ušli, ale myslím, že číslo není 320 km, ale 315 a snad to má ještě každý jinak.
V obchodě konečně nacházím tričko, které není jak z pouti, má krásný jednoduchý motiv a navíc stojí jen 10e namísto 20e. Hledáme obchod nebo něco, kde si koupíme něco k snídani, jelikož snídani ráno nestihneme, protože budeme pelášit na letiště. Najdeme pekárnu a kupujeme dlouhou bagetu, takže z Martina je opět muž s bagetou. (Třetí den celý den nosil zvenku batohu bagetu). Jdeme (konečně!) na sangríu (tradiční španělské pití z vína, zejména červeného). Opět dostaneme na stůl jen tak 2x misku s jídlem, až je nám to nakonec blbé odcházet. Jdeme do podniku naproti, opět na sangriu, víno tinto a nějaké tapas. A v tomhle podniku dokonce dávali fotbal Slavia - Dortmund.
Nijak to se slavením úspěšného dokončení cesty nepřeháníme, jelikož jsme hotoví a tak jdeme brzo spát. A druhý den už zasloužený dvou a půl denní relax na Mallorce!
 |
| Starý patník |
 |
| Václavák... |
 |
| kolem letiště |
