V Berducedu si v baru na albergue objednávame k snídani chleby se šunkou a sýrem a jsme trochu na rozpacích, jak si to máme představit na španělský způsob. Ve výsledku to jsou ohromné topinky na sucho zapečené se sýrem, mňam! Já se od Šárky s Míšou inspiruji a polívám si je olivovým olejem. Na Čecha si k tomu dáváme vlastní džus.
Přijde nám, že ve stejný čas jako my hodně lidí odchází a tak potkáváme spoustu našich známých. První kratká zastávka se koná u oslíka, kterého si hladím, juhu! Pak už jdeme 5km hlavně po asfaltu mírně nahoru i dolů do vesničky La Mesa. Tady se zastavujeme na kafe, já s Šárkou na vino tinto (co na tom, že je 10 dopoledne) a skvělý čoko muffin.
Pak po asfaltu v mlze stoupáme. Kopec končí u dalších větrných elektráren. Jelikož jsme v mraku, nemůžu se jich dopočítat, kolik jich je. Poté už klesáme a máme na výběr původní camino cestu, kde však v roce 2017 řádily lesní požáry a tak se tato cesta nedoporučuje a nebo alternativní trasu. Jdeme však původní cestu a je to nádhera! V dálce vidíme přehradu Grandes de Salime, ke které začneme pomalu klesat. Celkem mě děsí představa, že musíme klesnout k nádrži, po hrázi přejít na druhou stranu a tam nastoupat 500 výškových metrů. Cesta a výhledy jsou to ovšem krásné! Na několika místech zastavujeme a fotíme. Jdeme mezi ohořelými stromy, ty požáry musely být opravdu peklo, ale v nižších polohách už vidíme, jak se les sám obnovuje.
Pořád se přibližujeme k přehradě, na druhém břehu vidíme opuštěné domy. Nevíme, co se stalo, je to takové malé město duchů, ale asi to jsou domy pro dělníky, kteří přehradu stavěli a pak už domy nenašly využití. Já už mám hlad a začínám být lehce unavená, nohy chtějí odpočívat, tak si na jednom plácku sedneme a sníme koláč z ČR, který Martin na hřbetu nese od začátku. Takový višňový koláč z alpských týdnů z Lidlu po 100km v batohu, to je nám panečku mňamka!
Pokračujeme v sestupu ke koruně hráze, potkáváme zase naše známé. Ke konci lesa se na jednom místě těží, dá se však v pohodě projít, jen počkáme na pokyn od těžařů. Konečně jsme u přehrady. Je to teda pěkná výška.
Jdeme dál do jediné hospody po cestě, kde zastavujeme na pořádnou pauzu. Mé znalosti španělštiny se prohloubily natolik, že už jsem schopná si objednat uno café con leche grande - jednu velkou kávu s mlékem. Tentokrát dostanu kávu velikosti polévky. Odpočíváme a krmíme místního neodbytného psa. Moc se nám z hospody nechce, protože nás čeká jen stoupání do pořádného kopce. No, na výběr nemáme a vyrážíme.
Jdeme po asfaltce (nebo v měkkém za jejími svodidly) a mírně stoupáme. Otevírá se nám pohled na hřeben s elektrárnami , kde jsme byli dopoledne. Ja poprvé na caminu vytahuju sluchátka a pouštím si svůj běžecký playlist. No, asi to má grády, protože jsem prý nasadila celkem tempíčko. Když zastavíme a já si pořád trochu tancuju do rytmu, kluci se mi smějí. Pouštím nahlas takové ptákoviny jako je Farma z reklamy na Billu (u nás na farmě máme svou kapelu zvířátkovou) a nebo s Martinem zpíváme Večerníčka od Karla Černocha. Poté uhýbáme z asfaltky na pěšinku a já vyhlížím ten obávaný kopec. Nakonec asi jen dalších 20 minut stoupáme a už přicházíme do dnešního cíle, vesnice Grandes de Salime. Já mám díky hudbě tolik energie, že bych klidně šla ještě dál!
Nacházíme naše ubytování, kde mají krásného pejska!! Jdeme si dát prát (samoobsluha), do sprchy a pak vyrážíme na nákup. Po cestě jsme se zase bavili o jídle a dohodli jsme se, že dnes (jelikož bychom měli mít k dispozici kuchyňku) si uvaříme jednoduché rizoto se zeleninou a tuňákem. Když odcházíme z ubytka, kousek vedle na lavičce leží pán a my se bojíme, jestli mu něco není. Na naše volání nereaguje, tak Šárka běží zpátky na ubytko španělsky vysvětlovat, co si myslíme. Já mu zkouším tep, ale upřímně, mám z něj spíš strach. Přijde pan domácí a jen se zasměje, chlapíkovi něco řekne a nám řekne, že si nemáme dělat starost. Fakt divný zážitek.
 |
| Tradiční mazání noh |
