Snídáme u Javiera, který nás budí klepáním na dveře pokojů.
Venku je pošmourno, poprchává, ale neprší. Když vycházíme, je pod mrakem.
Šlapeme mírně do kopce a koukáme, jak sluníčko osvětluje protější hřeben. Vidíme duhu, což je sice krásné, ale znamená to, že poblíž prší. A taky že jo. Během chvilky přijde slejvák a tak bude dokud neslezeme z hor. Rychle nasadit pláštěnky na batoh a bundy na sebe.
V dešti postupně stoupáme do mraků a za chvíli nevidíme vůbec nic, déšť je ostrý, na hřebeni je pak nárazový vítr takový, že se bojím vytáhnout mobil z kapsy, že by mi uletěl.
Ještě pod hřebenem potkáváme krávy. První krávy, které nejsou v ohradě. Poblíž není ani žádný člověk ani honácký pes. A ty krávy jsou samozřejmě na naší cestě. Najednou nás netrápí zima a mokré oblečení, ale řešíme, jak projít kolem krav bez úhony (a podělaných kalhot). Straníme se telat a děsíme se krav, které mají rohy tak velké, že je nejdřív považujeme za býky. No, nezbývá nám, než jít. Někdy necháme krávy projít, někdy krávy obchazíme my. Krávy jsou i ve svahu, takže nás docela děsí, když kráva nad námi uklouzne. Fakt bych nechtěla umřít na zalehnutí krávou! No, zvládneme to a oddechneme si.
Postupně stoupáme do kopce. Naštěstí jsou to široké cesty (pro dobytek, že :-) ), žádné náročné terény, které by byly deštěm ještě náročnější. Potkáváme se na plácku pod stromy a konečně jsme na hlavním hřebeni. A s ním začíná to největší peklo: vítr a s ním ostrý déšť. Jdeme v mracích, viditelnost minimální, takže i když jdeme dvacet metrů za sebou, otáčíme se, abychom se ujistili, že jsme stále všichni po kupě.
Konečně dojdeme na Hospitales, nejvyšší bod, cca 1190m. Kdysi tu byla nemocnice. Toto je původní cesta, kudy camino vedlo. No, měli to pěkně náročné ti poutníci. Jdeme na chvilku do nějakého polorozpadleho baráčku, kde je zákaz vstupu. Napít se a případně se obléct někde, kde neprší. Šárka s Martinem jdou napřed, mají náskok možná minutu, ale stejně je pak už v tomhle počasí nemáme na dohled.
Počasí je fakt peklo, ale mně to náladu stejně nezkazí :-) vždyť cesta je cíl a na caminu to platí bezpodmínečně.
Jdeme takto 3 hodiny. Pak konečně přecházíme asfaltku, spojujeme se s camino variantou, která vede mimo Hospitales. Jak vyjdeme z mraků, počasí se začne umoudřovat a KONEČNĚ se začnou otevírat výhledy na okolní kopce. Nááádhera, nemůžu se nabažit. Slupneme rychle musli tyčinku a klesáme. Opět to naštěstí nejsou žádné náročné terény. Potkáváme už víc lidí. Nebo je spíš konečně vidíme.
Jak jsme hladoví, začínáme se bavit o jídle. Já sním o burgeru. Nebo vlastně o čemkoli, co mi dají ve starých domečkách, ke kterým klesáme. Samozřejmě tam nic není, krom krásného velkého psa, se kterým se se Šárkou mazlíme.
Otepluje se, dokonce sundáme bundy a mikiny. Já už padám hlady, takže opět požírám všudy přítomné ostružiny a pak zbytek party dobíhám. Konečně přicházíme do Berduceda, první vesnice, kde máme naplánovány nocleh. Nemáme rezervaci a když nás těsně před vesnicí předbíhá paní (jen s malým batohem, mrcha, cp si batoh posílá taxi službou) mně vyvstane představa, že na nás čtyři nezbude v albergue místo. Tak hned jdu do prvního albergue (přestože to není to, které jsme si vyhlídli) a ptám se, jestli mají volno, přestože pán ještě neodbavil paní přede mnou. Nakonec odcházíme, protože chceme jít do toho námi vyhlednutého, lépe hodnoceného albergue.
Tam se tedy ubytujeme a paní na mě opět mluví rusky nebo jak. Později zjistím, že to je Polka. Než vyrazíme na nákup, sníme venku těstovinový salát s tuňákem, který jsme si koupili, že ho sníme na Hospitales. Jo a k tomu víno tinto samozřejmě. Jdeme na nákup, doplnit zásoby, dát si pivo a nanuka. A taky pro razítko, protože nikde jinde jsme během dne nepotkali obchod nebo bar, kde bychom si náš kredenciál orazili. Martin si pak dá šlofíka, já jdu se Šárkou na bar na víno tinto a jdu zabookovat další albergue dle Šárčina plánu. Takže to fakt vypada, že to camino dojdeme společně ve čtyřech :-)
Večeři si dáváme na naší albergue. Na nástěnce si přečteme menu, o kterém později zjistíme, že platí pro úplně jiné albergue v další vesnici :-) večeři si zase pěkně podělíme - čočková polévka, salát a maso s hranolkama. A víno, jak jinak. Spaní bude tentokrát trochu náročnější - je to místnost pro 19 lidí a je plno = chrápání zaručeno. Takže poprvé usínám s hudbou v uších (soundtrack z filmy Walter Mitty a jeho tajný život, takže fajn).
 |
| naše odpo sváča už po výkonu |
