Malá Fatra: diery, Velký Rozsutec a k tomu 2 bouřky

Na Malou Fatru vyrážíme ve čtvrtek po práci vlakem do Žiliny, kde první noc přespíme v hostelu kousek od nádraží a autobusáku. Druhý den ráno (pátek) odjíždíme už autobusem v 6:15, abychom byli brzo v Terchovej a vyšli včas na Janošíkovy Diery. Čeká nás časově dlouhá trasa, navíc Diery jsou oblíbeným cílem a chceme tam být dřív než všechny davy. Vvčera ve čtvrtek měli Slováci svátek a v neděli mají další, tak tu možná bude ještě víc lidí. Diery jsou taková soutěska podél Hlbokého potoka, se spoustou malých vodopádů. Trasa je náročná – vede přes spoustu schodů, žebříků a úseků zajištěných lany nebo řetězy.

Já jsem od pondělního odpoledne nachlazená a vlastně celý čtvrtek uvažuju, zda-li to všechno zvládnu. V úterý jsem byla doma s teplotou, od té doby pořád takový lehký náběh na teplotu, když se hýbu, tak se potím, do toho rýmička. Závidím všem lidem, kteří jsou nachlazení 2 dny a pak jsou v cajku. Já jsem tak 5 dnů mimo a následných 5 dnů doléčuju rýmu a kašel. Nakonec si ve čtvrtek na nádraží kupuju Modafen (lék s pseudoefedrinem, který je pouze na občanku, proces koupení chvíli trvá a na vlak pak běžím). 2 Modafeny lupnu ve čtvrtek. V pátek ráno, první půl hodinu chůze je mi ještě špatně a jsem hrozně unavená. Pak to naštěstí trochu opadne. Sice mi každý žebřík dává zabrat, srdce buší jak o závod, ale jde to.

Vzadu Malý Rozsutec

Davy naštěstí ještě nepotkáváme, také žádné zácpy na žebřících a lanech. Všechen tento terén je hezké zpestření, ale s mým nachlazením bych časem už ocenila i normální chůzi, ne jen pořád dávat pozor na každý krok a neustále si různě přechytávat hole, abych se mohla radši držet lana. V jednom úseku hledáme cestičku po kamenech v potoce, v jiném místě zas přelézáme skalku vyloženě tak, že se musíme držet oběma rukama a přehoupnout se na ni. Po více než dvou hodinách přicházíme do sedla Medzirozsutce, kde si dáváme svačinu s výhledem na Malý Rozsutec. Na výstup na něj však nemáme čas ani energii, jelikož naše trasa pokračuje dál přímo na Velký Rozsutec, kam je to cca hodina a půl do kopce.

Naštěstí už pod vrcholem

No co si budeme povídat, je to do kopce, funím, potím se jak pes a prase dohromady, navíc je dost horko. Ale když konečně nastoupáme na hřeben, začnou se nám otevírat krásné výhledy. Nejsou nijak daleké, protože je trochu opar, ale nevadí. Postupně přicházíme k dalším skalkám a šutrům a za chvíli jsme u značky Velký Rozsutec 1610m. Značka je v takovém sedýlku, odkud vede druhá přístupová trasa (tudíž naše sestupová). Chystáme se zdolat posledních 10 výškových metrů k vrcholovému kříži a chceme někde odložit hůlky, jelikož ke kříži je opět jištění lanem. Když v tom zahřmí. Není to přímo u nás, ale taky to není daleko. V mžiku se otáčíme, ani neděláme vrcholové foto a začínáme klesat. Nemám z toho dobrý pocit, protože mi táta popisoval, že na sestupové trase jsou nějaké žebříky a úseky, kde je nutné se držet ocelového lana. Což za bouřky fakt není dobrý nápad. Divím se, že další lidi jdou pořád nahoru a ani je nenapadne se dekovat. Sestup je fakt otravný a náročný, po chvíli mi dojde trpělivost s držením se lana a zároveň držením holí, tak je zkracuju a dávám do batohu. Za chvíli zahřmí podruhé, potřetí… naštěstí déšť si dává trochu načas, ale vidíme jej, jak se blíží. Snažím se spěchat dolů, protože na tomhle vápenci (nebo co to je) a v tomhle terénu fakt nechci sestupovat za deště. Naneštěstí potkáváme velkou skupinu mamin s dětma, některá máma situaci úplně nedává a začíná děti docela stresovat… No já spěchám, taky hodím pěknou držku – něco jako uklouznutí, pak přepadnutí a na konci vyrovnání rovnováhy v jednom. Když už se konečně blížíme k rozcestí Medziholie, tak začíná pršet a bouřka se vzdaluje. Usadíme se na kraji lesa a svačíme. 

Výhledy z hřebenu před Rozsutcem

Naštěstí většina davů schází dolů do vesničky Štefanová, my pokračujeme dále po červené směr vrchol Stoh, před ním však uhýbáme na žlutou turistickou značku, která vede pod Stohem a ušetří nám tedy stoupání. Opět to není žádný jednoduchý chodník – trochu neudržovaná trasa - popadané stromy, do toho bahno. Když jsme za Stohem a opět se napojujeme na červenou, slyšíme druhou bouřku, která je tam, kam potřebujeme jít – dál na hřebeni. Naštěstí je daleko, tak pokračujeme, jdeme chvíli po hřebeni a vidíme asi 1,5km vzdálený vrchol Poludňový Grúň, kam potřebujeme a kde máme sejít z Hřebenu směrem k chatě. Pár set metrů před námi vidíme skupinku 4 lidí mířících stejným směrem. V tu chvíli však zahřmí sakra blízko nás a začne pršet. Prcháme tedy z hřebenu, slezeme pod hřeben tak, abychom nebyli nejvyšší bod v okolí, vytáhneme bundy/pláštěnky a čekáme… bouřku stále slyšíme v dálce, ale žádný další blízký hrom nepřichází. Když už to vypadá líp (asi po patnácti minutách), tak zase práskne někde poblíž. A od té doby se honí blesky a hromy často, některé dál, některé blíž. Mám celkem strach, táta ne, říká, že se cítí v bezpečí. Dřepíme takto snad hodinu, už mi začíná být fakt zima. Zvedáme se asi patnáct minut po posledním hromu a pokračujeme v cestě na hřeben. A opět před námi vidíme tu skupinku 4 lidí, takže se schovávali podobně jako my. Pořád je mi cesta celkem nepříjemná, mám strach, jestli zas někde nezahřmí. Když už jdeme na úplném vrcholovém hřebeni, jdeme v rozestupu… snažím se jít ty vrcholové partie fakt rychle. Naštěstí se po čase ovládnu a přestanu vyšilovat, ani nevím, jak se mi to povedlo, ale cítím se líp a bezpečně. Konečně se dostaneme na vrchol Poludňového Grúně, kde opouštíme červenou a z výšky 1450 klesáme do 971m po žluté značce. Sestup je snad jeden z nejhorších, co jsem kdy zažila – je to prudký svah, kde jsou hliněná místa rozmoklá a kloužou, kameny jakbysmet, takže musíme volit cestu po trávě, které moc není. Snad 7x totálně uklouznu, mám zablácené kraťasy a batoh. Několikrát se mi i hůlka zaboří asi 30cm hluboko do země. Tady by se mi hodily sněhové košíčky! Po chvíli se snažíme najít cestu lesem, kde to klouže o něco málo méně. Poslední úsek už je sešup po sjezdovce.

Déšť přichází pod Rozsutec

hřeben, který potřebujeme přejít až na ten prostřední vrchol

Na chatě Na Grúni se ubytujeme (překvapuje mě, že máme dvoulůžák), jdeme do sprchy (šetřete vodou, sprchy na klíč, moje sprcha tryská tak vysoko, ž jsem schopná se umýt možná tak od prsou nahoru) a pak konečně na zasloužené pivo! Na to, že jsem si přes den říkala, že to unavené tělo nebudu huntovat alkoholem… no tak jedno pivo a jeden radler, no. Pivko dáváme ještě venku, večeři (halušky a terchovský talier – mix halušek a „pirohů“) už venku. Zároveň taky měníme plán na další den – původní plán byl vystoupat znovu ten krpál sjezdovkou zpátky na hřeben. To ale fyzicky/zdravotně opravdu nedám, takže vyhrává varianta dostat se pěšky k lanovce, tou vyjet na hřeben a vynechat jeho kousek v okolí kopce Chleb. Sice se mi to nelíbí, ale na ten hřeben jsme si dnes vystoupali vlastními silami, tak tu lanovku neberu zas tak jako velké podvádění.

Ušli jsme sice jen 12,8 km, ale nastoupali jsme 1500m a naklesali 1100m.

https://mapy.cz/s/dafobegujo

Toto musíme klesnout - chata je dole u lesa