Vysoké Taury den 3: ovce, parádní kopec a jezero Gartlsee

Ráno vyrážíme opět v 8:30 a opět začínáme rovnou do kopce. Z 2350m šlapeme do 2700m, terén opět různorodý, někdy začínají kameny. Předhání nás mladý kluk a cosi provolává. Až po čase mi dojde, že to je bača a shání svoje ovečky. Ty jsou však až za sedlem v druhé dolině. Nahoře v sedle pauzírujeme a koukáme na výhledy - jelikož je dobré počasí, jsou vzadu vidět Dolomity.

Klesáme a já se pořád kochám - všude kolem štíty, pešinka je příjemná, tak tolik nemusím dávat pozor kam šlapu. A do toho potkáme spoustu oveček! Stavíme u menšího jezírko a přijdou za námi 2 ovce očividně trochu zvyklé na lidi. Takže jedna se ode mě konečně nechává pohladit. Juhůůů, povídám si s ní a mám ohromnou radost.

Klesáme dál až k Lienzer Hütte(1980m). Já si dávám menší oběd u kříže nad chatou, koukám na krávy a koně a hlavně ujídám vlastní zásoby, všechna ta piva lezou do peněz. Dojdu sama dolů k chatě a stejně si jedno pivko dám. Kombinace klobásek, čokotyčinky, piva a velké tuby Pikaa mě očividně nabije - čeká nás totiž další kopec, kdy máme nastoupat ke krásnému jezeru Gartlsee ve výšce 2620m. Je hic, takže jdu konečně do kraťas.

Kopec se mi šlape hrozně fajn, je to příjemná pěšinka, žádné šutry, kde by člověk neudržel tempo. Sice mi zase větší část grupy uběhne, ale to tu přece nejde. Kochám se krásnou dolinou, hučícím potokem, začínají se mi (asi) vyplavovat endorfiny a já dostávám spásný nápad - aby mě kopec víc bavil, vytahuju sluchátka a pouštím si playlist, který si pouštím při mých pokusech o běh. Tedy, prakticky mám jen jedno sluchátko, nikdy neběhám se dvěma, abych měla kontakt s okolím. Hudba v uchu je skvělá, ale já to neumím jinak než tak, že si zpívám. Což je sice motivující, ale na druhou stranu to nestíhám udýchat, popadám dech a jelikož u některých písniček i mírně tancuju, tak pro okolí musím jak trotl (což mi kolegové večer u piva potvrdili). Snažím se tedy alespoň udržovat rozestupy mezi ostatními stoupajícími tak, aby mě nebylo slyšet (teda v to aspoň doufám). Takže ve výsledku jsem pěkně naspeedovaná, happy a zároveň asi pěkně trhlá. Ale vzpomenu si na trhlou Lůcu - Holku s Bucket listem (jejíž knížku o 5 měsících na Pacifické hřebenovce jsem nedávno dočetla) a to mi jen potvrdí, že být trhlá není na škodu.

Dan Bárta - Píseň hraboše - tahle dokonalá písnička mi pomohla do kopce
Za zády máš obrysy města,
to štěstí má tak jeden ze sta,
dojít až tam, kde končí cesta,
tam kde je ráj malý ráj.

 Je lepší žít na dohled lesu,
lákadel míň a míň těch vašich stresů,
jestli se ptáš někoho na adresu,
tak prostě ráj ráj malý ráj.

Do teď na ten kopec vzpomínám s nadšením a klidně bych lezla někam dál, kdyby bylo kam :-)
Místo kopce však přišlo na řadu jezírko - fakt pěkné! Není sice zrovna nejtepleji, pofukuje, ale jdeme do jezera! Je ledové, ale ve výsledku to je příjemné osvěžení :-)

Pak už nás čeká jen sestup k chatě, kterou už vidíme. Jeden žebřík, pak už to celkem jde. Já si zase najdu kámen, kde se kochám a přicházím skoro poslední k Hochschober Hütte (2310m). Tentokrát nemáme všichni společnou noclehárnu, ale pár nás spí i jinde. Já spím ve dvojlůžáku (dobrý), ale ve sklepě (ve výsledku dobrý, protože tam je chládek), ale na palandě a půl metru přímo nade mnou je stoupačka (takže nakonec jsem šla spát až uklidili v kuchyni a kdy už se nechodilo na sousední záchod).
Tato chata byla oproti ostatním trošku zklamání - trošku hrotili snídaně a obsluha nic moc. Ale i tak dobré. Večer nemám tolik náladu se družit, tak vezmu spacák, sednu si na skalku před chatou a kochám se zapadajícím sluníčkem nad horama.