Pondělí 30.12.2018
Ráno vyrážíme autobusem společně s lyžaři do střediska Jezerine. Čeká nás snad výjezd lanovkou na Čupovi. Nejdřív se však musí zjistit, jestli lanovka jezdí. Silnější chlapi jdou rovnou sjezdovku pěšky. Chvíli trvá, než se zjistí, zda lanovka pojede a než koupíme lístky. Lanovka má otevírací dobu od 9:30, což v černohorské realitě znamená, že nám ji otevřeli kolem 9:50. Je to stará dvousedačka, nevidíme její konec, takže oblékám teplou bundu a jsem dost ráda, že jsem si dnes vzala sukni. Lanovka je sakra dlouhá, jedeme asi 20 minut a jelikož je zima a slunce nesvítí, pěkně vykosneme.
Seběhneme pár metrů pod vrchol a potkáváme silnější jedince, kteří zvládli vyjít celou sjezdovku za dobu, co my jsme čekali a strávili na lanovce. Pak už obouváme sněžnice a jdeme někam. Průvodce nám vysvětluje, jak cesta povede a jak se stáčí, ale ja bych v tomhle počasí byla stejně ztracená. Ještěže moc nefouká. Sněhu moc není a je zmrzlý, takže kdo nechce na sněžnicích, dá se cesta zvládnout i pěšky. Narazíme na jedno exponované místo, kde jdeme po úzké cestičce a musíme si dávat dost pozor na každý krok. Jsem ráda, že je ošklivo, aspoň nevidím, jak hluboký je sráz na obě strany od pěšinky. Přicházíme na vrchol Ključ 1973m.
Až na pár adrenalinovějších míst je cesta fajn, chvíli nahoru a chvíli dolů. Poté přichází opět trošku náročnější úsek na soustředění - traverzujeme kopec, ve zmrzlém sněhu si musime dát pozor, ať si nešlápneme do sněžnice. Sněžnice se drápákem musí v tomto terénu vždy pořádně zaseknout do sněhu, jinak bychom jeli srázem az někam do údolí. Což můžeme hezky vidět na tom, když někomu spadly brýle a jen jsme koukali, jak se kloužou dolů.
Vychází nám předpověď - oblačnost se začíná zvedat a my můžeme vidět nejen cestičku zaseklou v kopci, kudy jsme traverzovali, ale konečně se nám otvírají naprosto parádní výhledy do všech stran. Vidíme všechny hřebínky, které jsme přešli, kapličku, kam ještě pujdeme a i o kilometr níž město Kolašin, kam se vracíme. Postupně se z mraků vyklube i pohoří Komy a také vrcholy na druhé straně střediska Jezerine, kam je naplánovány výlet druhý den. Často zastavujeme a fotíme. S Baru si děláme foto v kobyliských tričkách. Až večer při prohlížení fotek zjišťujeme, ze fotky zepředu jsou téměř nezveřejnitelné - trička máme natažené přes spoustu vrstev a hlavně přes lavinové vyhledávače - krabičky, díky kterým vypadáme, že jsme tak v 5.měsíci.
Túra pokračuje dál po hřebínku ke kapličce, kde dáváme svačinu a gruppenfoto. Pak pokračujeme ještě na další hřebínek a pak už sestup. Jde vidět, že slunce do sněhu praží, navíc klesáme, takže už není tak zmrzlý, příjemně nám to klouže. Dojdeme na hranu lesa, kde musíme traverzovat a to je ve sněžnicích a rozbředlém sněhu peklo. Po chvíli sněžnice sundáváme a jdeme (kloužeme) pěšo. Vidíme, kam máme dojít a kudy vede cesta do Kolašinu. Jen to musíme trefit. Naštěstí to jde, dokonce jdeme kolem nááádherných koní. Takže foto dne vyhrává selfie se zírajícím koněm! 
Dolů scházíme po červené turistické stezce, chvíli ji ztrácíme, chvíli jdeme po široké cestě a potkáváme ovce. Cesta od koní do kolašinské náměstí zabere asi hodinku. Jdeme rovnou do hospody Planinár, kde po tradičním úvodu (pivo, kafe, kořalka) vyžereme poslední sčorbu (polívku) a se servírkou řešíme, co vůbec mají v nabídce. Nakonec dáváme čevapi a "kyselý salát" (nakládanou zeleninu). Časem přichází další část zájezdu, holky bohužel neopatrně zavadí batohem o servírku, která nese jídlo a odbydou ji jen chladným sorry... no, není se co divit, že pak servírka byla kyselá jak ten salát. Naštěstí Bára si ji pro náš stůl usměvavým přístupem brzo udobřila. Dáváme druhou rundu piva a kořalky a poté už na hotel a večer na víno do hotelové hospody.
Komentáře
Okomentovat