Pico Ruivo a okolí Machica

Čtvrtek 4.10.2018

Na nejvyšší horu Madeiry, Pico Ruivo, 1862m, se chystáme už delší dobu. Vede na ni několik tras, od lehkých chodníků oo těžší a dlouhé výstupy. Chceme volit střední variantu a to dojet busem do Santany, taxíkem na Achada do Teixeira  odtamtud pres Pico Ruivo do sedla Encumeada. Odrazuje nás však to, že bus jede hrozně dlouho a túru bychom začínali až po 9:30, přičemž po poledni se v horách často zatahuje. Z Encumeady to také trvá busem 2 hodiny (autem 45min). Takže nakonec volíme tu nejlehčí a nejprofláklejší variantu: autem až na Achada do Teixeira, odkud to je na Ruivo hodinu chůze a zpátky. Žádný velký výšlap.

Vyrážíme celkem brzo a ještě stíháme vidět svítání nad východním pobřežím. Trošku se děsím stoupání do Achada do Teixeira (1592m), ale cesta to je celkem mírná, na madeirské poměry i široká. Nahoře jsme teprve jako čtvrté auto. Je  chladno, na obloze pár mraků, oblíkame se a vyrážíme. Cesta je celou dobu široký upravený chodník, tak, aby nejvyšší hora byla přístupná téměř každému. Cestou potkáváme 3 skupinky, které parkovali v Achade, možná byli na Ruivo na východ slunce. Kousek pod vrcholem u nějaké opuštěné chaty potkáváme 2 páry mladých Čechů, kteří stanuji, pamatuju si je z letiště.

Pak uz to je na vrchol jen kousek. Tam se oblíkáme (fouká), fotíme a hlavně kocháme. Moc se mi líbí výhledy na Pico Arieiro, odkud začíná ta nejtěžší trasa a která vede kolem štítů Pico das Torres. Škoda, ze jsme ji nešli. Skály a hory jsou tu pěkně členité, plastické a hlavně - jsou tak blízko!

Na vrcholu se chvíli zdržíme a to už přichází víc a víc lidí, další Češi co šli na těžko. Scházíme dolů a jdeme kousek smer sedlo Encumeada, pak to ale otočíme a jdeme zpátky k autu. Sluníčko už praží a my potkáváme víc a víc lidí, včetně německých důchodců a slečny v žabkách.

Sjíždíme dolu do Santany, kam jdeme na výborný oběd a plánujeme kam dál. Na horách se počasí už začalo kazit, tak míříme dolů do města  Machico a chceme jít kousek trasy č.14, která se v průvodci vedená jako černá, kvůli nutné odolnosti vůči závratím při cestě po útesech, ale zároveň je označená jako top trasa. Chceme jít jen první třetinu, levádou do  Canical a pak do sedla Boca do Risco a zpátky, bez útesů. V sedle mají byt úžasné výhledy na severovýchodní pobřeží.

V Machicu hledám, kde zaparkovat co nejblíž, ale navigace nás vede pofidérními uličkami, tak parkujeme asi kilák od začátku levady. Ale ze je to daleko! Ten kilometr se táhneme snad pul hodiny, je do takového kopce, ze by jej auto sotva vyjelo na jedničku. Navíc je teplo a praží slunce.

Zpocení a hotoví se napojujeme na levádu. Měla vést akátovým lesíkem, ale stínu je poskrovnu. Potkáváme však hodně lidí, dokonce i skupinu s průvodcem (toho jsme viděli i včera na Levádě do Rei). Konečně, asi po 45 minutách výhně opouštíme levádu a čeká nás asi 30min výstup do mírného kopce do sedla. Martin už je z horka hotovej a dává to najevo. Nakonec se do sedla doškrábeme a výhledy stojí za to!

Dolů povídáme, cesta nám ubíhá rychleji. Nejdeme celou cestu kolem levády, ale nejkratší cestou k autu a taky kolem obchodu, kde si kupujeme sladké a aspoň  trochu studené pití.
Večer už jen večeře na bytě, víno a spát.