Neděle 7.10.2018
V neděli už meleme z posledního, myšleno tak, ze už nevíme, kam jít. Ne, že by na Madeiře nebylo co dělat, ale levády už nebaví mě, výškově či terénem náročné túry zas nechce Martin.
Nakonec volíme krátkou trasu z průvodce č.54 na jihozápadním pobřeží a jedeme směr Paul do Mar. Ale tenhle den se (dle Martina) jako jediný vyspíme do syta, vstáváme v 9 :-) parkujeme dle průvodce u velkého hotelu a jdeme po stezce plné dlážděných schodů prudce dolů s krásnými výhledy na pobřeží. Pod námi se začíná objevovat město Paul do Mar. V polovině sestupu opouštíme schody a míříme do soutěsky Maloeira. Terén začíná být zajímavější: hlína, kameny, musíme dávat pozor, kam šlapeme. Po chvíli začíná cestička stoupat. Kolem rostou všelijaké kaktusy, víno (ochutnávám - krásně sladké) a kvetou květy. Je celkem dusno, takže jen co dojdeme do vesnice Maloeira (a Martin vyřídí pár pracovních hovorů), jdeme do místní kavárny/hospody na limonádu a jednu chinesu (káva s mlékem) a chino (velká černá).
Pak se trasa mění a my jdeme podél široké levády a potkáváme pouze jedny turisty. Za to však potkáme toulavého psa. Nikde nikdo, do vesnice na obě strany daleko. Celkem se leknu a bereme nohy na ramena, vracíme se pár metrů zpátky na větší plácek, kde si bereme do ruky větev a pár kamenů. Pes jde však za námi. Nevrčí, ale tváří se nepřátelsky. Snažím se ho odlákat házením kamenů na opačnou stranu, než potřebujeme jít. No, bohužel odejít nechce. Tak se vydáváme zase na cestu a pes nám je v patách, doslova. Po chvíli zjistíme, ze jeho nepřátelský výraz je způsobený tím, že spodní špičák má přerostlý a to způsobuje, že se mu zvedá horní ret. Beru to tedy tak, ze jsme adoptovali psa a řešíme, jak ho pojmenujeme. Martin navrhuje Karl von Bahnhof, já určím přesnější na Karl von Leváda. Karl si to furt ťape za námi a nebo přímo na hraně levády vedle nás. Doufáme, ze až přijdeme do vesnice, že se mu ztratíme, ale bohužel si nás najde i v davu u kostela i u nějaké slavnosti moštování. Nakonec se od nás odpojí u nějaké restaurace. Dojdeme k autu, myjeme se v prameni, přezouváme a svačíme. A kdo nás zase nenajde - Karl von Leváda! Když vidí jídlo, osmělí se ještě víc, umí si dokonce sednout a doufá, ze mu něco dáme. Trochu se nám ho zželí, hodíme mu poslední zbytky housky a sedáme do auta a odjíždíme.
Po cestě zpátky se ještě rozhodneme zastavit v turistické hotelové oblasti na úplném okraji Funchalu. Nejdřív jsme uvažovali, že bychom tady tu druhou půlku dovolené bydleli. No, byli jsme hodně rádi, že tam nebydlíme. Jeden hotel vedle druhého, každý pes jiná ves, hrůza. Ale zmrzlinu tam měli dobrou! Koukáme ještě na koupání, o kterém jsme uvažovali včera, chvíli se projdeme po pobřeží a pak už jedeme do centra.
Večer jsme chtěli jít na poslední večeři ven, ale mění se počasí a prší, tak než přijde déšť tak si dáváme kafe a víno na terase a pak si večeři uvaříme na bytě. S hrozbou silných dešťů a bouřek řešíme, co budeme dělat zítřejší poslední půlden před odletem do Čech.
Komentáře
Okomentovat