Sobota 30.9.
V Adishi vstáváme potichu, abychom nevzbudili spolunoclezniky ve vedlejším pokoji, přes který musíme přejít. Vzbudime rozespaleho pejska a jdeme dolů na snidani. Od paní domácí dostaneme igelitové pytlíky se slovy "lunchbox" a máme si ze snídaně vzít i věci na svačinu.
V 8hod vyrážíme i s koněm a panem domácím k 5km vzdálenému brodu. Nenecháme si nést batohy na koni, tak na něm může jet ten chlapík. Koně pojmenuji Vlastimil po Vlastimilu Brodskem, jelikož koníka máme na brod. Z vesnice procházíme údolím podél řeky směrem k ledovci, je krásně, začíná svítit sluníčko, které nám krásně svítí do očí. Prostě nádherné ráno.
Přicházíme k řece, kde naštěstí opravdu není moc vody. Mít sandále a trošku víc odvahy tak to v pohodě zvládneme překročit bez koně. Každopádně nás Vlastimil po jednom preveze na druhý břeh. Po chvilce se potkáváme se zbytkem party, která brod překročila o kus výš. Začínáme stoupat: v Adishi jsme ve výšce 2200 m.n.m a musíme vystoupat do cca 2750, což je celkem pohoda. Jdeme docela prudkým stoupáním, misty je bahno či trochu mokro. S každým metrem se nám otevírá lepší výhled na celé údolí, ledovec a zasněžené hory.
Nahoře v sedylku dáváme oběd z batohu a kochame se, nez začneme klesat do druhého údolí. Cesta dolů je docela příjemná, nijak zvlášť prudká a suchá. Moje bota zatím drží.
Khalde, prvni vesnice, kterou potkáváme, nás překvapí. Hned první dum je guesthouse s "hospodou". Ostatni baraky jsou rozborene a opuštěné. V hospodě se zastavujeme: na dvorku jsou dva slunečníky a několik plastových židlí. Jdeme si k staré paní objednat (lahvove) pivo a ta nás vezme dovnitř domu, kde si muzeme vybrat i u místního koření, vina, coly ci klasických Snickersek. Když se ji zeptam, jestli nemá pivo chlazené, tak mi jednu lahev strčí do ruky s tím, at zkusim, ze je konec září a ze je studené samo od sebe. Pokusíme se na terase moc nerozsedet, protože to vypadá, ze od hor přichází oblačnost.
Procházíme přes další vesnice, až do Iprari, kde se většinou končí třetí den a kde se spí. My vsak hodlame sejit az k další vesnici, sehnat si odvoz do Usghuli (kde běžné končí čtvrtý den), tam přespat a další den naplnit jinak. Nejdřív nám kdosi v Iprari nabízí marsrutku, to nám však přijde drahé, tak scházíme níž až k silnici. Spoustu místních vidíme někde na oslavě, ale jen co se na chvíli zastavíme, přiběhne k nám z domu místní pán s nabidkou odvozu. Cena je lepší, auto vypada fajn, tak jedeme.
Cesta do asi 15km vzdáleného Usghuli trvá snad 45 minut. Když nám řidič začne vyprávět o tom, že se mu tady na cestě zabil minuly měsíc v autě kamarád, moc nás to nepotěší. Náš Georgi řídí dobře, umi něco málo anglicky a navic auto je čtyřkolka, rozhodneme se s nim jet i další den - zpátky z Usghuli stejnou cestou a dál do Mestie. Po ceste potkáváme spoustu marsrutek, starých Fordu Transit, ktere jsou narvane a na prašné cestě to úplně nedávají.
Řidič se nás ptá, jestli mame Usghuli zarezervovany guesthouse a nabidne nám, že nam sezene slevu u jeho známých. Guesthouse je hezký, dokonce s vlastní koupelnou... zpětně to vsak hodnotíme spise negativně - už to bylo více turistické a hotelové nez jako tradiční guesthouse. Tady byla nova jídelna, která vypadala jako v Alpach. Ale třeba o patro níž byl obchod, do kterého se vstupovalo i přímo z ulice. Prodavačka tam však trvale nebyla, muselo se za paní domácí. Nechápu, že to nikdo nevyķrade. Teda chápu, jsem v Gruzii a ne v Čechách.
V guesthousu se tedy ubytujeme, domluvíme večeři a než bude tma, chceme si projít Usghuli, které je sice hodně velká vesnice, asi jako Mestia, ale (zatim) víc autentická. Je tu hodně strážních věží, některé už jsou popadané. V jednu chvíli potkáváme kravy jdoucí z pastvy a my jsme docela v pasti - máme z nich respekt a nevime, jestli muzeme jit s nimi. Za chvíli se objevuje pasacek, ktery si krávy ukociruje a dokonce to vypadá, že kravy vraci do chlevu jednotlivých domů-stará se o kravy z různých rodin a domů. Po chvili procházení si všimneme velkeho prasete, které bud spí nebo je zaklinene v harampani. Chvili ho pozorujeme, usoudime, že spí a chrape a jak se smejeme, tak ho vzbudime. Svine je pěkně zmatena, ale po chvili jde s nami :-) celkově po Usghuli potkáváme spoustu domacich zvířat, volně se pohybujicich a zvláštně to kontrastuje s tim, že kolem začínají vyrůstat nove hotely pro turisty.
Večeře je celkem ok, ale zažili jsme lepší- pestřejší a větší. Pani majitelka vypada, že je na vše sama a chybí ten hezky osobni přístup jako jinde. Ale k veceri dostaneme lahev chachi (čači, mistni palenky z hroznů), ktera však neni zdaleka tak dobra jako předchozí den.
Večer na pokoji hrajeme čelovku (uhadni jmeno osobnosti, ktere mas na papirku na cele), pijeme vino z mistniho obchodu a pak jdeme spát. Teda jdeme...Martin objevil v pokoji myš. Jako všude jinde v Gruzii, kdyz něco opravují, tak je to na naše způsoby dost jednoduše a diletantsky. Tady na staré zdi dali nové dřevěné obložení, ale mezi stěnou a oblozenim nechali mezeru. A treba u oken nebo dveří tu mezeru nezadelali. A nam se tam usadila myš. No, ja bych to asi neřešila a šla spát, ale Martin zac špekulovat. Do děr dal pytliky s oblecenim, co byli na pokoji. V praxi ro znamenalo, že když v noci začalo něco sustit, tak se myš snazila dostat k nám. Super. Navic ve vedlejším pokoji bydleli místní a delali bordel, jednou nam dokonce vlezli do pokoje... no do růžova jsme se nevyspali a tady uz bychom se znovu neubytovali.
Komentáře
Okomentovat