Island den 6: Východní fjordy

Úterý 20.5.2014

Djúpivogur 

Djúpivogur 

Ráno jsme se opět probudili do slunečného rána, posnídali v teple a jali se hledat „umělecké dílo“ města Djúpivogur – sochy vajec místního ptactva v nadživotní velikosti. Vajec bylo spousta, samozřejmě až to poslední bylo vejce pupuchálčí. Udělali jsme nezbytné papuchálčí fotky a pokračovali jsme dál na sever po východních fjordech.

Jak popsat jízdu po fjordech? Nahoru dolů, někde vám skončí asfalt, dost často je vedle vás vysoký sráz a hlavně krásné vyhlídky na hory a moře. Vzdálenosti byly taky zajímavé: vzdušnou čarou na druhou stranu fjordu to bylo třeba 7km, po silnici 40km J Projížděli jsme několika městy, v každém byl samozřejmě bazén J Jedno bylo docela průmyslové, byla tam hliníkárna. Chtěli jsme jít podle průvodce na menší procházky, ale nějak jsme nenašli jejich trasy L Alespoň jsme zastavovali u vyhlídek: ty jsou na Islandu vždy označené značkou, na které je lavička a strom. No, u vyhlídky strom (nečekaně) nikdy nebyl J Taky u fjordů přibylo dalších zvířat - sobů. U fjordů jsme sjeli z hlavní okružní silnice ring road, abychom si fjordy náležitě užili. Poté už jsme jeli dalším tunelem a vrátili se na Ring road do města Egilsstaðir, kde jsme odbočili na výlet k jezeru Lagarfljót.

Lagarfljót je islandské jezero „Lochness“, vypráví se o něm příběhy, že v jezeře žije příšera. Nás příšera nezajímala, ale zajímala nás túra k vodopádu Hengifoss, druhému nejvyššímu na Islandu. Ten den jsem potřetí a naposled na Islandu využila hole. Túra k vodopádu byla asi na hodinku, terén byl docela fajn, párkrát podél menších srázů, s vyhlídkami na jezero a menší vodopády. Několikrát jsme procházeli oploceným územím a otvírali jsme si branku, proč tam byla, nevím. Kus od vodopádu jsme narazili na trochu rozlitý potok a neviděli jsme cestu, tak jsme se vyšplhali do kopce, skákali přes menší potok abychom při cestě nazpět docela schůdnou cestu přes rozlitý potok našli J Vodopád byl hezký, zajímavý byl hlavně tím, že v místě, kde dopadal na zem, byl velký sněhový polštář. Udělali jsme hafo fotek a šli nazpět.

Hengifoss

Lagarfljót 

 Od vodopádu jsme jeli zpátky do Egilsstaðiru, kde jsme nakoupili v Čuníkovi a řešili, co dál. Měli jsme docela dost času, tak jsme zvažovali variantu zůstat ještě u fjordů, kde jsme věděli o kempu nebo jet směrem na západ k jezeru Mývatn. Nakonec jsme už Východní fjordy opustili a jeli jsme severním Islandem na západ. Z mapy jsme tušili, že by po cestě měly být nějaké kempy, tak jsme to nechali na náhodě. Nějakých 20km před Mývatnem je severní část NP Vatnajökull s vodopádem Detifoss (nemohutnější vodopád v Evropě, co se průtoku týče), kde mělo být skromné tábořiště u začátku NP, to jsme ale naštěstí zavrhli (v dalším příspěvku napíšu proč „naštěstí“) a pokračovali až k jezeru Mývatn do vesnice Reykjahlíd. Tam jsme hledali kemp, popis v průvodci „na kopci za kostelem“ nebyl úplně výmluvný (stejný popis byl pro změnu i při hledání dalšího kempu o 2 dny později), naštěstí jsem jej našla uložený v GPS. Tak jsme alespoň viděli celou ves. Kemp byl rozlehlý, dokonce v něm byli nejenom chatky, ale i něco jako hostel se společnými ložnicemi. Už šlo ale vidět, že jsme na severu, protože nám slečna z recepce sdělila, že sociálky u chatek nefungují, protože je půda ještě zmrzlá. Nám to nevadilo, jen jsme postavili stany a přejeli budově, kde byli sociálky, ty společné ložnice a kuchyň. Kuchyň byla tak trochu skleník, bylo nám tam hrozné vedro, ale ten výhled na lávové pole kolem stál za to.

Jediným škraloupem na celém dni byl otravný Martin (ano zlato, napíšu to sem), který měl skoro celý den špatnou náladu, tak proč si s brekem nesníst večeři venku při nějakých 3° Celsia, že? Hlavně ať mám pokoj.  Navíc se Martinovy dostala kapka horké vody na ruku, takže puchýř k dobré atmosféře taky moc neprospěl .Nálada se pak naštěstí zlepšila. Spaní ve stanu bylo taky docela OK, na to, že vedle nás byla hrouda sněhu, jsem to čekala horší.