Odlet a první dny 14.-15.5.2014
Na Island jsme se rozhodli jet docela impulsivně. Přestože
to byl dlouho můj sen, konkrétní výlet jsme neplánovali. V září jsem
viděla levné letenky a tak to vlastně všechno začalo. Ceny letenek tedy přes
den stouply z 2 tisíc na 5 tisíc + 2 tisíce za kufry, ale i tak to byla
moc pěkná cena. (běžně kolem 12000). Domluvili jsme se tedy i s Týnou a
Honzou a měli tři čtvrtě roku na plánování a těšení se J
Hned po letenkách jsme koupili průvodce, ale do pořádného
plánování jsem se pustila až někdy v březnu a dubnu: google mapy,
tripadvisor, zjišťovat, co bude ještě v květnu zavřené, kde budeme spát,
kolik co stojí… plus taky knížka o koupání a rady od Matese. No bylo toho
hodně, ale nakonec se podařilo vymyslet přibližný plán cesty J
Předem jsme měli zamluvené jedno ubytování na druhou noc a
poslední noc v Reykjavíku, další jsme řešili na místě. Celkem jsme spali
4x pod střechou a zbylých 6 noci ve stanu.
V Čechách jsme ještě koupili zásoby instantních omáček,
musli tyčinky, sladkosti atp. Koupili si vařič a ešus, půjčili stan, všechno
pobalili a 14.5. jeli na letiště. Jelikož jsme měli krosnu a tašku na
kolečkách, ke které byly přidělané karimatky, nechali jsme si je zabalit, aby
to přežily. Myslela jsem si že EasyJet běžně poskytuje odbavení zavazadla až do
finální destinace, to jsem se však zmýlila a v Manchesteru jsme si museli
kufry znovu vyzvednout. Škoda, chtěli jsme jít ven, případně ulovit aspoň
nějakou kešku, ale se zavazadly to nešlo. Cesta do Manchesteru byla
v pohodě, čekala nás však noc na letišti. Chvilku trvalo, než jsme našli
trochu schůdné místo na spaní, kde by necouralo moc lidí a moc nefoukalo
(průvan). Největší nepříjemnost bylo však hlášení, které se hlasitě opakovalo
celou noc každou čtvrthodinu: „May I have your attention please. To help reduce
the security alerts, please keep your baggage with you all the time.“ No, aspoň
trochu jsme spali, ale já se pořád budila hlášením, nebo strachem o věci, nebo
tím, že třeba někdo šel kolem… a jelikož jsme spali u odbavení pro jednu
leteckou společnost, nad ránem tam začali chodit lidi, takže jsme toho moc
nenaspali. Co bylo horší, bylo však naše odbavení. EasyJet odbavoval asi 3 lety
na 2 přepážkách, takže jsme si docela postáli. Nakonec náš let začali vyvolávat
přednostně, ale to už jsme stejně byli skoro na řadě J Naše zavazadla se jím nějak
nelíbila, tak jsme museli speciálně na inspekci. Pak už jsme začali malinko
vyšilovat, protože na pasovou kontrolu a bezpečnostní prohlídku byla neskutečná
řada. Kdybychom ji museli stát celou, tak je to snad na hodinu naštěstí náš let
začali opět vyvolávat a šli jsme přednostně, tak jsme to jakž takž prolítli.
Easy jet měl odletový gate samozřejmě až na konci letiště, museli jsme projít
přes hafo obchodů atp. Samozřejmě i letadlo mělo zpoždění (ne kvůli nám), takže
jsme vlastně nemuseli tak spěchat… Snídali jsme nakonec v letadle, tousty
a makovník z Čech se hodily J
No a za 2 a půl hodiny jsme už vyhlíželi první pobřeží
Islandu a za chvíli přistáli v Keflavíku. První, co jsme udělali, bylo to,
že jsme šli do obchodu na letišti koupit nějakou islandskou kořalku. Hned jsme
ji otevřeli a to bylo naposled, co jsme ji vůbec pili, protože byla pěkně
lékořicově hnusná. Sebrali jsme kufry a po chvíli hledání a ptaní se jsme
konečně viděli naši autopůjčovnu Blue Car Rental. Jak jsme se k ní snažili
dostat, šli jsme přes nějaké křoví, kde jsme objevili odložené plynové bomby.
Tak jsme nelenili a hned je vzali, přestože vypadalo, že se na nich bude dát
vařit, plynu v nich moc nebylo. Ale v dalším kempu jsme našli jinou.
V půjčovně jsme převzali auto: Kia ceed sportswagoon (větší kufr). Autí
mělo najeto jen něco přes 3000km, v čemž jsem neviděla úplně výhodu, spíš
jsem si říkala, ať ho moc nepoškodíme… jak vypadal kufr auta velký, tak se
našimi saky paky hned zaplnil, a to jsme tam museli narvat i první nákup
v Čuníkovi (levný supermarket Bonus s prasátkem ve znaku). Díky
jednomu cestovateli na webu jsem měla uložené souřadnice všech Čuníků
v GPS, tak to se docela hodilo J
K prvnímu Čuníkovi jsme dojeli už před 11 hodinou, kdy otvírali, tak jsme
jako správní důchodci čekající na levné zboží čekali před obchodem J
Po nákupu jsme
zamířili do Reykjavíku hledat obchod, kde bychom koupili bombu na vaření. Moc
se nám to nedařilo, ale líná huba, holý neštěstí. Zeptali jsme se na benzince a
pak i v nějakém rybářském obchodě a díky jejich ochotě jsme konečně našli
sportovní obchod, kde jsme bomby koupili. Pak už jsme jeli do geotermální
oblasti Hveragerdi (asi 40km východně od Reykjavíku). Těsně před městem jsme
zastavili na vyhlídku a prvně obdivovali hezkou krajinu J Hveragerdi je malé městečko
(něco přes 2 tisíce obyvatel), ale samozřejmě tam mají bazén, kemp a školu J V kempu jsme měli
dokonce štěstí, že jsme měli ubytování za poslední zimní cenu – tedy za
polovinu, pouhých 650 ISK (120 Kč) za osobu a noc. Postavili jsme stany, vydali
jsme se na hot dog (islandský „pylsur“) a ještě pro pečivo do Čuníka a pak jsme
si šli k místnímu geotermálnímu parku. V parku mělo být hodně pramenů
a jezírek a ukázána síla horké vody, jezírka však nebyla… ale alespoň jsme si
koupili vajíčko, které jsme v horké vodě uvařili a pak snědli J 
S místní mapou jsme se rozhodli, že půjdeme k 3 km
vzdálené horké řece v horách. Horkou řeku jsme také omylem nazývali
horskou J
No, na konci obce jsme zjistili, že to je ještě pěkná štreka ke značce, odkud
to je zmíněné 3km, tak jsme se vrátili do kempu pro auto. Za vesnicí jsme
poznali první děravou štěrkovačku, takže jsme jeli dost pomalu. Cesta pěšky
byla pěkná, chvílema do kopce, chvílema mírnější, všude spousta kouřící země a
bublajícího bahna nebo jiné hmoty. Někdy trochu srázů dolů, někdy trochu bahna.
Počasí se jakž takž drželo, naštěstí pršelo jen trochu při cestě nazpět. Ale
mraky se slunkem se střídaly co chvíli, tak, jak je na Islandu běžné. Cestou
jsme potkali bandu nějakých cizinců a jen jsme se divili, odkud mají tak
zabahněné boty – nejvíc bahna bylo nahoře u té horké řeky, jak se to všechno
rozšlape… já jsem nahoře zapadla tak, že jsem měla bahno do půl lýtek a nemít
v ruce hole, tak bych se bez zapření do nich z toho bahna snad
nedostala. Našli jsme docela hezké místo, kde se dalo koupat (míst moc není, protože
jinde je voda moc studená nebo moc horká). Martin cestu trochu neodhadl, a
protože šel v teniskách, tak musel hledat, kudy se přes to bahno dostat.
Kvůli koupání jsme si vzali i gumové pantofle, ale v potoce mu prý moc
nepomohly J Z vody
se mi moc nechtělo, protože sušit se a oblíkat se v nějakých 10°C nebxlo
2x příjemné. Cestou dolů jsme už docela spěchali, přece jen dolehla únava a
hlavně hlad. V kempu jsme uvařili první z mnoha těstovin, dali sušit
mokré věci, já trochu umyla návleky od oranžového bahna a šli jsme na kutě.
Boty jsem teda neumyla a dopadlo to tak, že jsem se jim po zbytek pobytu
snažila vyhýbat, protože to bahno se mi při zavazování tkaniček vždycky dostalo
na ruce, bleeee. 
Komentáře
Okomentovat