Krkonoše 19.-21.7.2013

Trasa: http://mapy.cz/s/7X6t

V pátek 19.7.2013 jsme po práci vyrazili přes Trutnov a Svobodu nad Úpou Směr Pec pod Sněžkou. Přijeli jsme o půl desáté večer, ale v Peci to ještě docela žilo. My jsme však rovnou zamířili do Penzionu Bivoj, kde jsme měli zařízené ubytování na jednu noc. Museli jsme sice probudit správce, aby nás ubytoval, ale byl příjemnej a v pohodě. Hned to udělá lepší dojem z celého ubytování :) Pak už se jen navečeřeli z vlastních zásob, umyli a šli spát, abychom byli odpočatí na výstup na Sněžku!

Ráno jsme se nachystali a šli na snídani, správce byl zase příjemnej, takže u snídaně nám nic nechybělo. Nacpali jsme se, takže se nám na kopec moc nechtělo.  Vyrazili jsme k Obřímu dolu, cesta ze začátku stoupala jen zlehka, takže nám velká snídaně stačila slehnout :-)

Okoukli jsme rekonstrukci lanovky na Sněžku a dál stoupali kolem pár boud až k dolu Kovárna. Dřív jsme uvažovali, že bychom si tam objednali prohlídku, ale nakonec jsme nechtěli moc ztrácet čas. Obřím dolem šlo hodně lidí, staří, mladí s dětma, se psy... Jinak to asi v Krkonoších není ;-) Počasí nic moc, takže pláštěnky jsme měli v pohotovosti. Nakonec tedy nepršelo, celkově to počasí hodnotíme skvěle, protože v tom příjemném chladnu se šlo dobře. Já osobně jsem z Obřího dolu měla trochu strach, jak moc to bude dlouhé a prudké. Když jsme vystoupali až k Obřímu sedlu a k polské chatě – Slezskému domu. Dali jsme pauzu, horalku a jelikož na hřebeni dost foukalo, vytáhli jsme bundy. (a já se smálo spoustě lidí jen v kraťasích a tričku :) Potom už jsme začali pomalu stoupat na Sněžku – a myslím pomalu, protože jsme šli polskou stranou (kolem dokola Sněžky), jelikož česká byla zavřená. Lidí kolem bylo mraky.

Mraky taky byly všude kolem nás, chvílemi jsme viděli do Polska, chvílemi jsme neviděli nic. Na vrcholu jsme dali svačinu, vyfotili, chvíli čekali a koukali na výhledy tam, kde zrovna nebyly mraky. Pršet naštěstí nezačalo, ale i tak bylo docela kosa. Zpátky jsme šli opět polskou stranou směrem k Slezskému domu, zaplatili 20 Kč za hnusnej záchod a pokračovali dále po červené (cesta českopolského přátelství). Lidí bylo pořád hodně, ale postupně jich ubývalo, hodně Poláků už za Sněžkou odbočovalo pryč z hřebenu. Předpověď vyšla, s postupem času se oteplovalo a vylezlo sluníčko. Dál jsme šli kolem Malého a Velkého stawu – jezírek na polské straně, s krásným výhledem na tu polskou rovinu. Pak už jsme jen došli ke Slunečním kamenům a pak pomalu klesali směrem ke Špindlerovce. Ta část cesty se mi osobně moc nelíbila, hodně šutrů, z kopce a člověk pořád musel dávat pozor kam šlape a nedalo se jít rychle.

U Špindlerovky jsme sešli z červené, abychom našli ubytko na nadcházející noc – Erlebachovu boudu, která je kousek pod Špindlerovkou (a je o poznání levnější).  „Bouda“ je trochu zavádějící název, protože to je už hotel, navíc se tam staví i wellness, takže o horské chatě nemůže být řeč. Pokoj na moje poměry luxusní, madrace tvrdá, spalo se krásně. Na večeři jsme zašli do místní restaurace, kde se docela snaží o českou tradiční kuchyni, ceny nebyly ani moc vysokohorské.

Při dezertu nás překvapilo, že čišníci začali všem hostům roznášet skleničky s přípitkem s tím, že přijde pan šéf a připije si s námi. Když jsem viděla skleničku s logem Bohemia Sekt, tak už jsem se hned těšila :-)) Za chvíli tedy přišel šéf a pronesl česko německy přípitek... a já už do sebe skoro vyklopila celou skleničku, když v tom ho slyším říkat něco ve smyslu „užijte si tu naši domácí houbovici..“ takže mě po spolknutí čekalo nemilé překvapení :D Z okna restaurace jsme koukali směrem ke Špindlu a taky na místní ovce, které jsme si pak přišli vyfotit... a hned vedle nich bydlela miniprasátka :) Kolem boudy měli ještě nachystané lehátka, nejenom díky nim na nás Erlebachova bouda udělala výborný dojem.

Snídaně byla už víc v horském čase – od půl osmé, přičemž mi přišlo, že v tenhle čas snídali všichni ubytovaní a v restauraci tedy bylo pěkně rušno :) Taky jsem pochopila, proč si hotely za snídaně někdy účtují takové peníze – pěkně jsme je totiž vyžrali. O to těžší pak bylo se vyhrabat, odolat pokušení jít dál spát a místo toho vyrazit znovu na kopec. Ale věděli jsme, že musíme být v Harrachově před 18 hodinou, abychom stihli bus.

Vystoupali jsme zase na červenou a přes ruiny Petrovky, dále přes Dívčí a Mužské kameny směrem ke Sněžným Jamám. Už byl pěkný hic, ale naštěstí trochu pofukovalo. Za Sněžnými jámami jsme mohli jít rovnou na Labskou, ale my pokračovali ještě na Českou budku, kde jsme z červené sešli směrem k prameni Labe. Vyfotili jsme se a pak já zavelela, že na Labskou je to jinou cestou jen 0,5 km. Až jsme ušli toho půl kilásku, zjistila jsem, že jsme došli na Labskou louku a ne boudu :) Takže jsme se pěkně vrátili a šli po správné cestě. Na Labské jsme si dali polívku, pivko, malinovku a koláč (jen švestkový, neměli borůvkový, nikde borůvky nebyly). Labskou jsme obhlídli a pak už se napojili na modrou U čtyř pánů jsme začali klesat k Mumlavě. U Krakonošovy snídaně jsme už přešli na asfaltku, do Harrachova nám zbývalo 7km. To už byla trošku míň zajímavá cesta, ale tuhle variantu jsme zvolili mimo jiné proto, že kdybychom neměli dost času, tak po asfaltu se dá jít dolů rychle než po nějakých šutrech. Mumlava je v těchto místech malý horský potok, spousta kamenů a kamínků, tu a tam vodopád, takže procházka kolem ní je příjemná. Navíc v tom vedru bylo fajn, že se šlo skoro pořád v lese. V Harrachově už bylo o poznání tepleji, zašli jsme jen na malé jídlo, přezuli se do sandálů (a natřeli nohy deodorantem), přebalili batohy a čekali na bus směr Praha.

Celkově bych výlet zhodnotila jako příjemnej, nijak náročnej, tak akorát pro netrénované turisty :) Obojí ubytko bylo dobré, počasí vyšlo, dopravní dostupnost do Krkonoš taky ujde, všechno se dá stihnout během víkendu. Dokonce jsme se dřív rozhodovali, že můžeme skončit ne jen v Harrachově, ale místo toho můžeme dojít taky do Rokytnice nebo do Špindlu, takže možností bylo hafo. Sice na Sněžce a kolem bylo hrozně moc lidí, ale to už asi v Krkonoších a zejména na těch exponovaných trasách jinak nejde.