Bosna: Sarajevo

V pondělí 20.8. jsme po sestupu od Trnovačko jezera přejeli busem do Sarajeva a ubytovali se na jeho okraji v přidružené vesnici Ilidža v kempu Oaza. Průvodcům už jsme nahlásili, že zůstaneme s jednodenkářema, tedy že nepůjdeme druhý trek. Postupně jsme taky začali uvažovat, že nepůjdeme na jeden výlet a místo toho zůstaneme v Sarajevu a celé si ho prohlídneme. V kempu jsme postavili stany, dali jsme si teplou sprchu a společně naším busem jsme vyrazili do centra Sarajeva.

Čevapi a sudžuka

Vysadili nás u řeky (dodatečně jsem našla, že řeka se jmenuje Miljacka) a kousek nás George provedl, až k centru, Baščaršiji. Prvním úkolem bylo vůbec vyměnit peníze (v minulých dnech jsme bosenské konvertibilní marky nepotřebovali), jelikož byl státní svátek a všechny směnárky a banky byly zavřené. Vybrali jsme tedy z bankomatu a první "kilometry", jak jsme místní měnu nazvali (zkratka KM), jsme dali za večeři. Chtěli jsme vyzkoušet místní kuchyni, tak jsme si dali čevapi  (čevapčiči) a sudžuku (takové párečky) s burkem - typická bosenská placka. Bosenská kuchyně mě nijak zvlášť nenadchla - málo koření a moc tuku.

Latinský most

Baščaršija

Mapa obléhání Sarajeva

Večerní Sarajevo

Prochodili jsme ještě centrum Sarajeva, koupili pohledy, dali si pivko u Katedrály (přestože byl podvečer tak bylo pořád horko) a na půl devátou šli ke studni - takovému centru v Baščaršiji. Tady jsme měli setkání s Georgem a dalšími průvodci, kteří nás vzali na vyhlídku. Už se začalo smrákat, tak jsme se těšili na výhled na večerní Sarajevo. Následovali jsme tedy naše průvodce (teda následovali - v rámci mezí - průvodci moc nedbali na to, že když byla krátká zelená hned na prvním přechodu a ne všichni stihli přejít, na tož aby se ohlíželi na ty, co chtěli fotit) a šli kolem hřbitova na kopec.  Nejdřív si jen tak stoupáme a moc nehledíme na okolí, potom přijdeme ke hřbitovu a říkáme si, že je to zvláštní mít hřbitov tak v centru města. Z malého hřbitova se nakonec vyklubal obrovský hřbitov (viz fotka), který jsme celý obešli a došli na vyhlídku právě na tímto hřbitovem. Pohled na noční Sarajevo byl úchvatný, město má své zvláštní kouzlo. Tím, že se rozkládá i v dolině, i na vršcích kolem, získává svůj nádech. Chvíli jsme ještě koukali, poslouchali George, jak vypráví o válce na Balkánu a potom šli zase dolů. 

Stavili jsme se v Konzumu a pekárně a počkali na tramvaj a jeli do Ilidže. S partou dalších našinců jsme chtěli zajít ještě na jedno, což ale v multikulturním Sarajevu byl mnohdy problém. Když jsme konečně našli hospodu se stolem pro deset lidí, tak jsme zjistili, že se jedná pouze o muslimské café, kde se nepodává alkohol. Po čase jsme teda našli hospodu, sice opodál byla živá hudba, takže jsme slyšeli každé druhé slovo, ale pivko se dalo :-) Potom jsme už šli na kutě a já se těšila na pořádný odpočinkový den v Sarajevu - úterý jsme si totiž naplánovali jako oddychové - nešli jsme na túru.

Jak jsem se těšila, že se vyspím, tak to nevyšlo - samozřejmě jsem se vzbudila, když ostatní vstávali a přechodáři balili stany. Každopádně jsme ráno nikam nespěchali, dali si v klídku snídani a poté s Janou a Standou krysou, kteří taky mířili do města, vyrazili do historického muzea na expozici o válce. Muzeum sídlí v ošklivé "komunistické" budově, ale výstava byla docela pěkná. Sice mohla být více "interarktivní" - chyběly mi videa či víc fotek, ale dle mého laického soudu byla válka popsaná objektivně. Poté jsme se odpojili a pokračovali pěšky do centra. Bylo poledne a začínala být pěkná výheň. Naše další putování po městě se odvíjelo od stínů, chladných kostelů, zastávek na pivko či občerstvení. Chodit celý den v takovém hicu by bylo nesnesitelné. Prošli jsme kolem zavřeného kostela, stavili se na poště (pohledy došli už za 3 dny - v pátek) a šli k nějakému marketu a nakoupili si ovoce a burky k obědu. Ten jsme snědli u pomníku dětským obětem války a přejedli jsme se tak, že jsme doslova vyhlíželi lavičku, kde by se dalo zdřímnout. Nakonec jsme poobědovou krizi zvládli a pokračovali jsme dál do starého centra. Zastavili jsme se u malé mešity s hřbitovem, kde k nám dokonce byli milí a pozvali nás dovnitř. Tak jsem natáhla legíny, sundala boty, půjčila si šátek přes vlasy a ramena a šli jsme to okouknout dovnitř. No, nijak zvlášť to na mě nezapůsobilo, ale to jsem ani nečekala. Spíš nás potěšilo, že nás pustili dovnitř a že i já, jako ženská, jsem mohla do hlavní části mešity. Dál jsme zamířili k věčnému plameni (pomníku partizánům 2.sv. v.) a městské tržnici. To už jsme se dostali k starému městu a zamířili jsme na odpočinkové kafe. Bylo překvapivé, že ve všední den odpoledne byly skoro všechny tyhle kavárny plné a většina těch lidí nevypadali jako turisti. 

V mešitě

Nové a staré

Mešita

Tak jsme si od toho horko dali pauzu, koukali na potulné psy, sochy posrané od holubů a pak kolem velkých šachů zamířili k ortodoxnímu kostelu. Ten den jsme v Sarajevu viděli opravdu hodně kultur! Ortodoxní kostel byl prázdný, jinak takový klasický, hlavně tam byl chládek J Potom jsme to vzali kolem katolické katedrály, která byla opět zavřená, takže bohužel nemůžu zhodnotit vnitřek. Hned vedle katedrály stál rozpadlý barák (viz foto). Takových paradoxů jsme v Sarajevu viděla nemálo, i po 20 letech jde vidět, že válka tady prostě byla… Smutné… Taky se na mnoha místech prodávají třeba mapy s popisem obléhání. Hned vedle postřílených domů však stojí nové obchody se značkovými oblečení, restaurace a bistra. Některé jsou sice bezalkoholové, tedy muslimské, některé zas „normální“ s pivem, ale z mého pohledu vedle sebe dokáží normálně fungovat…

Před hřbitovem, většina, asi prázdných hrobů z let 1993-5

Uličky v Sarajevu

Pozůstatky války 

Večerní Sarajevo

Katedrála

Prošli jsme staré centrum, užívali jsme si motání v mnoha uličkách, zašli zase někam na pivo, koukali po suvenýrech (i když nic normálního jsem sehnat nedokázala, všude jen samé cetky, džezvy a magnety) a došli jsme až k radnici, knihovně a řece. Podél řeky jsme si to namířili k synagoze kolem Latinského mostu. Ten je významný tím, že na něm byl v roce 1914 spáchán atentát na Ferdinanda d’Este a tím odstartovala první světová válka. Synogogu jsme našli, dovnitř jsme se však nedostali, byla opět zavřená, ale chytrý průvodce, kterého jsme dostali v infocentru nám pověděl, že se jedná o jednu z největších synagog v Evropě a že je to jedna z mála aktivních synagog v Sarajevu. U řeky v parku jsme si dali svačinku a pak jsme se vrátili do starého centra a ještě za světla šli zase na vyhlídku nad městem. Prošli jsme si i zmiňovaný hřbitov a zůstali na vyhlídce do setmění. Bylo zajímavé pozorovat, jak se pomalu většina minaretů ve městě rozsvěcuje, z těch nejbližších byl slyšet zpěv muezína a jeho výzva k modlitbám. Docela by mě zajímal počet minaretů ve městě, co jsem okem dohlédla, napočítala jsem jich aspoň 20. Potom už jsme jen seběhli dolů, vybrali nějaké bosenské víno jako suvenýr a počkali jsme na tramvaj směr Ilidža.