Ve středu 22.8. jsme se tedy vydali na výlet s jednodenkáři. O půl osmé jsme vyrazili z Ilidže na tramvaj do centra, tam přestoupili na bus/maršrutku do vesnice Nahorevo. Sice bylo půl desáté, ale už začínal být pěkný hic. Takovou hodinku jsme pomalu stoupali vyprahlou asfaltkou, většinu času po sluníčku a tady jsem zažil asi největší krizi za celou Bosnu, byla to pro mě docela fuška. Později jsme už šli aspoň trochu lesní cestou a ve stínu, tak už se to dalo snést. Před polednem jsme došli k vodopádu, který teda v těchto vedrech za moc nestál, dali jsme svačinku a vyrazili směr Bukovik. Kousek nad vodopádem jsme objevili „retenční bazének“ či co, nějakou umělou nádržku s ledovou vodou, kde jsme se trošku ovlažili a dali si oraz od toho horka. Po chvilce jsme už zase stoupali lesem a loukou a došli k civilizaci. V tu chvíli to vypadalo opravdu zvláštně, že jdete víceméně pustou krajinou a dojdete k pár docela novým chatám, kde štěkají psi a jezdí auta. Průvodce Petr si pamatoval, že loni tady našli chatu, kde jim nějaký majitel dal studené pivo a nechal je posedět na nějaké rádoby restaurační terase. Tak jsme si dali jakž takž chladné Sarajevsko, rozbalili naše zásoby a s výhledem na vrchol Bukovik jsme si dali oběd.
 |
| Ubytko v Ljubovčici |
 |
| Ubytko v Sarajevu |
 |
| Bukovik |
S plnými bříšky jsme vystoupali poslední strmé metry na Bukovik, na jehož vrcholu byla nějaká základna či vysílač, což jsme nedokázali identifikovat a pak jsme se vydali směr Sarajevo. Tedy „směr“… průvodce Petr usoudil, že je zbytečné jít po značce delší cestou, proto jsme zvolili zkratku a šli přímo dolů přes louky a bůhvíco všechno. Konečně jsme nějak našli cestu, přiblížili se vesnici a stejně otravnou cestou jako ráno jsme se vrátili zpět do Nahoreva. Tam nám ujel bus, tak jsme si dali pivko v místním obchodě/hospodě a počkali na další. Do Sarajeva jsme dorazili kolem 18hod a teploměr hlásil 36 stupňů ve stínu. Ještě jsme zašli do krámu, užili si poslední cestu tramvají do Ilidže, uvařili večeři a začali balit, protože druhý den ráno nás čekal odjezd.
 |
| Hafík na vrcholu Bjelašnice |
Ve čtvrtek 23.8. ráno jsme tedy sbalili stany, rozloučili se se Sarajevem a busem odjeli směr olympijský lyžařský areál Bjelašnica. Ten je známý tím, že v roce 1984 hostil zimní olympiádu. Když jsme se blížili, průvodce Petr nás informoval, jak to dnes bude a zmínil: „Nahoru si to vystoupáme olympijskou sjezdovkou, pokud by se někdo chtěl vrátit dolů, tak jen po cestě, všude kolem to je zaminovaný.“ Koukli jsme se tedy nahoru, abychom viděli, co nás čeká a pomalu začali stoupat (červená sjezdovka, z nadmořské výšky 1270 do 2067). Přidal se k nám hafák, který s námi nakonec šel celou túru. Asi to byl nějaký toulavý pejsek, tak snad jsme ho neodvedli od domova pod Bjelašnicou J Tak jsme si tedy dali 2 hodinky chůze do strmého kopce, naštěstí bylo ještě brzo a slunko tak nepařilo. Na vrcholu Bjelašnice jsme se potkali s přechodářema, kteří tento den zakončovali třídenní přechod celého pohoří Bjelašnice.
 |
| Olympijská sjezdovka |
 |
| Vrcholovka - Bjelašnica (2067m) |
Dali jsme malou pauzu a pokračovali dál po hřebeni. Tady zas projevila neobratnost našich tří průvodců: byla jsem skupina asi 35 lidí (skoro celý zájezd, ale někteří dnešní túru vynechali), za celý den si nás ani jednou nespočítali a poté, co jsme opustili vrchol Bjelašnice, šli všichni průvodci v první půlce a nikdo na konci s tím, že to je pořád rovně a není se kam ztratit, vždycky půjde skupina vidět. No, po 5 minutách se rozhodla jedna paní s poraněnou nohou přechod vzdát a vrátit se zpátky k busu. Chtěla se ještě zeptat průvodce, kudy má jít dolů, kvůli těm minám, avšak nebylo koho. Číslo na průvodce neměla, kdyby se ztratila, tak… Njn. Tento přechod byl od průvodců docela fest nezvládnutý, přestávky nebyly oznámené, nikdo nevěděl, jak budou dlouhé. Když jsme měli snad až hodinovou pauzu na oběd, poté asi půlhodiny chůze a zase půlhodinovou pauzu, tak jsem se divila, proč tak brzo tak dlouhá pauza. A zaslechla jsem, že průvodce George si chce uvařit kafe, tak se celá výprava zastaví… Jinak přechod to byl zajímavý, Bjelašnica je krásná, ale zároveň šlo vidět, jak tam dlouho nepršel, zem byla úplně vyprahlá. Odpoledne jsme již začali klesat. Po nějaké době jsme zastavili u pramene, zase bez nějakého slova, jak dlouho by měla přestávka trvat. Čekali jsme asi 15 minut a pak zjistíme, že průvodce Petr chybí a ním nějací lidi (nevědělo se, kdo chybí a ani nebyla snaha to zjistit), tak se na ně čeká… Nakonec jsme šli dál a jaké to bylo milé, když jsme po 10 minutách chůze došli do cílové vesnice k obchodu/hospodě. Nepochopím logiku průvodců, proč tvrdneme kus od cíle a čekáme na ztracené místo toho, abychom radši došli do konce a čekali v cíli. No organizace vysloveně na jedničku (ironie)!
 |
| Přechod Bjelašnice |
 |
Vrcholovka
|
 |
| Hospoda/Obchod v Ljubovčici |
Jinak vesnička Ljubovčič měla hlavní bod již zmíněný obchod/hospodu, kde měli asi 3 lednice, přičemž asi ani jedna nefungovala, nýbrž se všechno pití chladilo venku v nádrži s vodou. Tak jsme se osvěžili a za chvíli přesunuli na zahrady nějakých domů, kde jsme měli spát. Postavili jsme stany, snažili se osvěžit u vody z jediného kohoutku, která po čase přestala téct, uvařili jsme večeři, někteří šli večírkovat. Jen v noci se stala nepříjemná věc, přestože jsme „nebydleli“ u hlavní cesty (no, hlavní, cesty tam byly dvě, my bydleli u té druhé za plotem), tak se kolem motala opilá omladina, Peterovi a Daniele vedle ukradli nějaké věci ze šňůry, druhému stanu poškodili stan tak, že na něj hodili cihlu… no nádhera L. Ráno (pátek 24.8.) jsme sbalili stany a vyjeli do vesnice Konjic na rafty!
Komentáře
Okomentovat