Už
když jsme se blížili k Rujišti (moc jsme ale nevěděli, kam přesně jedeme),
jsme začali pozorovat požáry, které šli vidět často kolem. Až když jsme začali
stoupat do sedla a plameny šly vidět pouhým okem, probudil se celý autobus,
vytáhli jsme foťáky a tak trochu nevěřícně jsme koukali na tu zkázu kolem. Když
jsme projížděli kolem místa, kde byla země úplně černá a v ní byla
zasazena cedule „pozor miny“, docela ve mně hrklo. Netušila jsem, jak dlouho
ještě pojedeme a zda budeme někde poblíž. Přejeli jsme vrchol a těsně pod ním
jsme viděli náš cíl. Vyskočil první průvodce a autobus trochu bloudil, asi
nevěděl, kam přesně zajet, nebo kde se otočit. Chvíli jsme tedy ještě seděli
v busu a koukali kolem a netušili, co bude. Zaparkovali jsme a George jen
řekl, že se ubytujeme na fotbalovém hřišti a beze slova odešel. No, z mého
pohledu trochu nezvládnutá krizová komunikace – některým lidem, včetně mě, se
tahle situacemi nelíbila a ráda bych informace o těch požárech… Každopádně nám
zatím nikdo nic neřekl, sešli jsme na fotbalové hřiště, začali rozbalovat stany
a zároveň koukali nahoru do sedla, viděla dýmající les a pozorovali všechen ten
kouř. Pak už jsme si začali stěžovat, ať nám sakra někdo něco řekne. Dozvěděli
jsme se jen, že v blízkosti není voda, že za ní kus budeme muset jít a že nám
průvodci ukážou, kam. Po nějaké půlhodině jsme se sešli a průvodci začali zase
něco o vodě. Až po chvíli se Filip (no nevím, proč tyhle zásadní informace
oznamoval pětadvacetiletej kluk a ne vedoucí zájezdu) ujal slova a řekl, že to
hoří už nějak 5 dnů, že zítra začne hasit letadlo a že záchranáři udržují
linii, kterou oheň nepřekročí a hlídají situaci (taky co jiného by mohli, když
okolí je zaminované). No, někoho to uklidnilo, ale já zrovna neměla dobrej
pocit z toho, že kilometr od nás hoří les, ve vzduchu je cítit kouř a
nikdo neví, co se může stát přes noc, pokud třeba začne foukat. Šli jsme tedy
pro vodu do koryta pro ovce, trochu se načekali (tak to dopadá, když 35 lidí
jde pro vodu se všema petkama, co má). Pak už jen připravili na nocleh, snažili
se co nejdřív usnout a nemyslet na to, co by se mohlo stát.
 |
| Dolina směrem k Prijevoracu |
 |
| Prijevorac |
V sobotu
šli přechodáři dlouhý trek na Zelenou Glavu, my zůstali s jednodenkáři a
šli kratší výlet na Prijevorac. Vyráželi jsme už v sedm ráno, přestože
jsme byli zpátky už asi o čtvrt na čtyři. Jinak v 7 ráno opravdu začalo
lítat letadlo, tak jsme pozorovali, jestli se mu podaří něco uhasit,
špekulovali, kam létá pro vodu atp. Cesta nejdřív vedla kolem chat
v Rujišti, poté lesíkem, kolem zaminovaného domu, až jsme přišli do
doliny. Dali si pauzu u Bílé vody (kde
běžně bývá voda, ale v takových vedrech nebyla) a pokračovali pěknou
dolinou až na Prijevorac. Tam chvíli kempili, odpočívali a váleli se. Zelená
Glava byla asi 4 km vzdušnou čarou, pěkná štreka, hora taky, ale jsem ráda, že
jsem tam nešla J Na cestě nazpět jsme se
zastavili u „chlapíka se slivovicí/rakijou“, kterého jsme viděli už ráno a
který nám nachystal barel s vodou na umytí, nabízel panáky atd J Chvilku jsme pokecali, zase nám potvrdil,
že 3 měsíce nepršelo a šli jsme zpět na fotbalové hřiště.
Pořád
byl hrozný nic, takže první věc, co jsme udělali, že jsme přenesli náš stan do
stínu.
 |
| Ubytko a požáry |
Nakonec to ale ani nebyla potřeba, nad hřištěm byl plácek s lavičkami,
kde všichni vařili (za současné situace bylo zakázáno vařit na hřišti), uvařili
jsme rýži s tučňákem, narazila se alpiňácká bečka. Po návratu přechodářů
se začalo popíjet a začaly „meze“ (teď nevím, jestli je to jednotné nebo
množné, každopádně bosenský výraz pro takové jakési pohoštění k alkoholu).
Zase jsme se šli umýt k prameni – korytu pro ovce. Dělníci z domu poblíž
měli asi o zábavu postaráno. Říkala jsem si, však co, je to daleko… když jsem
teda byla celá svlečená a myla se v tom pramínku a vedle mě se objevil
chlap, že si chce načepovat vodu, tak jsem se zmohla jen na „jejda“ :-D Večer se tedy popíjelo, kolem se motala psí
rodinka, která šla s přechodářema až na Glavu. Oheň byl místy uhašen, ale
hořelo zas o kus vedle, zřetelně šly vidět plameny... v noci (já teda
spala jak zabitá) šly slyšet výbuchy munice, granátů a snad i min. No, těšila
jsem se, až budeme z Rujiště (překřtěné na Rumiště) pryč.
Komentáře
Okomentovat