Bosna: Trnovačko jezero a nejvyšší bosenská hora Maglič

V sobotu 18.8. jsme ve vesnici Tjentiště vysadili jednodenkáře, my přechodáři si přebalili krosny na dvouapůldenní trek a pokračovali o pár kilometrů dál do vesnice Suha. Zde tedy začínal náš trek, kdy jsme měli v plánu asi 5 hodinovou cestu k jezeru Trnovačko. Cesta byla z půlky taková ta nudná přibližovačka a částečně asfaltka. Ten den to bylo na dlouho naposled, co jsme viděli polojasnou oblohu. Po celou dobu zájezdu se počet mraků na obloze dal spočítat na prstech jedné ruky J Asi v půlce cesty končil asfalt, potom jsme přecházeli do Černé Hory. Potkali jsme zde také lidi ze salaše, kterou jsme navštívili později toho dne. Kde končil ten asfalt, parkovala jejich auta, z nich vyndali pecny chleba, naložili je na koně a odjeli na koních nahoru k Trnovačku jezeru a ke své salaši. Poté jsme nastoupili na lesní cestu, což byl pro mě ostrý test. Do té doby jsem byla na těžko snad na jednom malém výletu a tak jsem z treku na těžko měla docela respekt. Už před odjezdem na dovču jsem avizovala, že druhý velký trek možná vynechám a zdrhnu k jednodenkářům ;-) Na, každopádně, jít s těžkým batohem na těžko bylo o něco náročnější, ale nebylo to tak hrozné, jak bych čekala. Teda alespoň na těch pár hodin. Po celkových asi 5 hodinách jsme došli do krásné doliny, pak už nás čekal jen krátký úsek v lese a konečně jsme dorazili k Trnovačko jezero. Místo to bylo až amgické, ve výšce kolem 1500 m.n.m., zakempit pár metrů od jezera, pod skálami, daleko od civilizace. Tím, že bylo trochu nedostupné a dál od civilizace mělo svou váhu, nepotkali jsme zde skoro ani živáčka – salašníky, pasáčky a „domobranu“ nepočítaje. 

Naše ubytování u Trnovačko jezero

Salaš u Trnovačko jezera

Po příchodu jsme tedy vybalili krosny, rozbalili stany, narychlo se vykoupali v chladném jezeře a pádili k salaši. Po cestě pro vodu jsme narazili na „domobranu“, jak jsem je nazvala – nějací týpci, kteří tam strážili, vybírali nějaká eura za ubytování, prodávali nějaká pivka a v noci si pro srandu králíkům stříleli z pistolí. Salaš byla asi dvacet minut chůze od jezera. Dali nám na ochutnání kravské mlíko, kajmak (směs nějakých škraloupů či co – škraloupy nesnáším, ale tohle bylo dobré, prý se to dá mazat na chleba a má to spoustu podob) a sýr. Nějaký sýr a mlíko jsme nakoupili na večer. Jinak procházka na salaš byla jak z minulého století: na to, že pořád někde potkáváte krávy a ovce si člověk hned zvykne, ale když přijdete k malým baráčkům, kde tahle jedna rodina s pěti dětmi žije celý rok, do školy asi nechodí, protože k civilizaci je to přes 5 hodin chůze a snad jediný zdroj energie je solární panel na střeše, tak se vážně cítíte jako o jedno, ne-li dvě století zpátky.

Po chvíli jsme tedy poděkovali a zvedli jsme se, abychom se vrátili k té naší částečné civilizaci, která spočívala ve vařiči, instantní gulášovce a kuskusu s tučňákem. Na zpáteční cestě jsme taky viděli nás zítřejší cíl: černohorský Maglič a Bosenský Maglič (nejvyšší hora Bosny, 2386m). Po večeři jsme měli menší seznamovačku u ohně, popíjela se trocha rakije (místní pálenka), která se zajídala sýrem. A pak už hurá na kutě, protože den na to jsme vstávali v 6 ráno, což bylo pro mě docela vražedné, ale postupně jsem si musela začít zvykat.

V neděli 19.8. jsme tedy vyrazili směr Magliče. Když jsme odcházeli od stanů, z lesa seběhlo stádo ovcí a krav, začali se pást a pít vodu z jezera docela idylický moment, zůstali jsme stát tak trochu jako opaření. U Trnovačko jezera to vážně mělo atmosféru. Jezero jsme z půlky obešli, pak prošli lesem a začali stoupat. Na fotkách jde vidět, jakou štreku jsme šli – terén byl náročný, stoupání strmé, takže jsme šli pomalu a i tak to byla dřina. Místy jsem měla i docela strach, protože jsme šli strmou sutí hned pod skalou, a kdyby to tam člověku víc uklouzlo, tak se skutálí snad až k jezeru. Jezero bylo po celou dobu krásně vidět, a jak jsme stoupali výš a výš, jezero se ukázala ve své plné kráse: má tvar srdce a i přestože jsem moc jezer na Balkáně neviděla, souhlasím s informací, že patří mezi nejkrásnější jezera na Balkáně. Za 2 hodinky jsme vystoupali do sedla, dali svačinu, jelikož tady byl signál, tak jsme zapnuli mobily a posílali smsky. 

Strmý výstup 

Trnovačko jezero

Dál už jsme pokračovali docela travnatým terénem, takové pěkné pěšinky to byly až k černohorskému Magliči (tato hora je sice o 2 m vyšší než bosenský Maglič, ale není to nejvyšší hora Černé hory, proto není tak slavný). Odbočili jsme tedy z trasy, zaběhli jsme nahoru, vyfotili opět s krásně viditelným Trnovačko jezerem a pokračovali jsme na blízký bosenský Maglič. Už to bylo, co by kamenem dohodil a vzhledem k tomu, že jsme se pohybovali na konci naší skupiny, tak už jsme většinu účastníků viděli pod vrcholem. 

cestou na Maglič

Černohorský Maglič

Těsně pod vrcholem jsme museli sbalit palice, jelikož pár metrů bylo takových šplhacích. Pak (bylo kolem poledne) už jsme dosáhli bosenské nejvyšší hory, na které je paradoxně srbská vlajka. Proč? Protože Bosna a Hercegovina je rozdělena na tři samosprávní jednotky a jednou z nich je i Republika srbská (něco jiného než stát Srbsko). Udělali jsme vrcholové fotky, dali oběd a rozdělili se na dvě skupinky – jedna co šla s průvodcem Filipem jinou, delší šestihodinovou, trasou nazpět a zbylou skupinku nás línějších, kteří jsme zvolili asi 4 hodinou návratovou cestu stejnou trasou, jakou jsme přišli.

Šplháme na bosenský Maglič

Vrcholovka na nejvyšší hoře Bosny

Návrat do sedla nad Trnovačko jezerem byl fajnový, avšak prudký sestup už byl horší. Na štěrku to klouzalo, navíc pražilo sluníčko, které má na jihu opravdu sílu. No, nějak jsme to zvládli, proběhli lesíkem, zastavili se na vodu, potkali pasačku krav a spěchali se vykoupat v jezeru, dokud svítilo sluníčko. U jezera slunce brzo zalezlo ta štíty, takže začala být brzo pěkná kosa. Pak už jen večeře, oheň a spát. Výlet to byl ale nádherný, za celou dobu jsme nepotkali živáčka a okolí Trnovačko jezera má jedinečnou atmosféru!

Nevstupovat - miny!

V pondělí 20.8. jsme ráno jen zabalili stany a čekal nás sestup stejnou trasou, jakou jsme v sobotu  přišli. U vesnice Suha už na nás čekal autobus s chlazeným českým pivem, o kus dál jsme naložili jednodenkáře a vyrazili směr Sarajevo. Zastavili jsme ještě u minových polí, kterých je v Bosně nespočet a jako správní turisti jsme se museli vyfotit se značkou "pozor miny".