V Helsinkách jsme zakotvily už někdy 8:30 finského času, tak jsme se rychle nasnídaly a vyrazily ven J Docela jsme si užily pasovou kontrolu: většina cestujících byla Rusové a ti všichni museli na řádnou pasovku, protože museli mít schengenská víza. My jsme si to kolem těch Rusů čekajících v řadách s úsměvem namířili k téměř prázdnému okénku „Občané EU“, jen ukázali pas a nakráčely do Helsinek.
Už dopředu jsme si vytiskly mapy a víceméně jsme věděly, kam chceme jít a co chceme vidět. Za rozednění jsme od terminálu (který je docela v centru, ale tak Helsinki jsou tak či tak malé) šly k - dle mého - dominantě města, která je vidět i z přístavu – k Luteránské katedrále na Senátovém náměstí. Před ní jsme se ještě zastavily na vánočních trzích, pokoukaly, něco koupily a vystoupaly pěkných pár schodů (něco jako u Sacre Coure v Paříži) abychom šly i dovnitř. Katedrála byla krásná, byla to velice příjemná změna po těch ruských pravoslavných přeplácaných kostelech. Masivní sloupy, skromná výzdoba, varhany = pěkné. Prošly jsme vánočně vyzdobenými ulicemi, udělaly fotku před Nokia obchodem (snad jediná finská společnost co znám J ), kolem nádraží (před kterým připravovali led na bruslení) a zamířili k budově Parlamentu, Národního muzea a Opery. No, stojí to za vidění, ale ani jedna z těchto tří budov mě nijak neuchvátila.
Na zpáteční cestě jsme odbočily a šly do „Church in the rock“: kostel postavený ve skále, pod skleněnou střechou. Ze začátku mi to přišlo spíš jako turistická atrakce, protože tam byla velká skupina asijských turistů, ale ti naštěstí brzo odešli a my se přesunuly do patra, kde šel celý „kostel“ i s varhanami krásně vidět a to už mělo své kouzlo.Potom jsme už začaly shánět obchod s potravinami, poněvadž jsme si chtěly nakoupit něco k večeři a pokud možno z přijatelné ceny. Díky vyšším finským (a o druhý den později taky švédským) cenám jsme na oběd zamířily do Mekáče – nečekaně je stejný jako všude jinde, jen jsem byla příjemně překvapena, jak dobrou angličtinu měli ty holky za kasama. Věděla jsem, že skandinávské země jsou na tom s angličtinou skvěle, ale fakt jsem nečekala, že zrovna pokladní v Mekáči nebo kluk za kasou v potravinách bude mít tak suprovou výslovnost.
Jak odpoledne ubíhalo, tak jsme byly docela rády, že se blížil odjezd: v Helsinkách už nebylo nic moc co vidět a začal foukat dost nepříjemný vítr se sněžením. Tak jsme ještě zašli k Uspenské katedrále, kolem Prezidentského paláce a hurá zpátky na lodičku do tepla.
Jinak Helsinki nic moc. Neměla jsem velká očekávání, takže žádné zklamání. Prostě normální město u moře, kde za vidění stojí hlavně Church in the rock (Kostel ve skále), Katedrála na Senátní náměstí a Uspenská katedrála, jinak nic. Ten jeden den bohatě stačil.
No, z toho tepla na lodičce jsme se neměly moc radovat, protože počasí nám vážně nepřálo: ten silný vítr s trochou sněhu způsobil, že na lodičce hlásili, že kvůli nepříznivému počasí nemáme vycházet ven na venkovní paluby. Co hůř, po pár minutách plavby se začala lodička docela houpat a slyšely jsme, jak rozráží vlny a jak třískají o boky lodi. Ze začátku jsme si říkaly, že to je docela sranda, že se to houpe jak na pouti, ale po několika hodinách ustavičného houpání nám do smíchu moc nebylo. Po kajutě jsme se potácely jak přiopité, protože udržet rovnováhu na té nestabilní zemi nebylo vůbec jednoduché. Ve sprše šlo vidět, jak voda teče z jedné strany na druhou, podle toho, jak se lodička kolíbá. Ale nakonec jsme to přežily, nejlepší způsob byl si lehnout a pustit si hudbu, abychom neslyšely ty vlny. No, ale už vím, co se myslí pod pojmem „mít žaludek na vodě“… já jsem si to přejmenovala a měla jsem žaludek „mezi Helsinkami a Stockholmem“ :-D
Komentáře
Okomentovat