Hned ve vlaku do Simferopolu jsme zase viděli, jací Ukrajinci můžou být: někdy jsou milí a snaží se pomoct, někdy se k cizincům chovají, jako kdyby byli hrozní vetřelci. Přišli jsme ke vlaku, našli svoje místa, pozdravili a chtěli uložit věci (všichni jsme měli horní palandy, přičemž pod spodní palandou je úložný prostor, který je i pro nocležníka, co spí na horní posteli). Mariel s sebou měla kufr, tak si ho chtěla dát do toho úložného prostoru. Paní, co seděla naproti nám, však odměřeně řekla, že ten prostor je plný. Když se tedy Mariel snažila dát kufr na horní polici a šlápla v balerínách na sedačku, tak zase rejpala, že tam přece nesmí stoupat v botech! Párkrát ještě hodila takovouhle narážku, když do toho přišel Misha (Gruzínec, který mluvil rusky) a přeložil nám něco z toho, co zase mlela, tak naráz byla jako med. No naštěstí jí to milé chování vydrželo po celou cestu.
Cesta do Simferopolu trvala asi 12 hodin, pak jsme museli přestoupit (tady začalo naše krymské nestíhání, vlak jsme stihli jen tak tak) a jeli jsme do Sevastopolu. Díky bohu, že se Ola rozhodla jet s náma, protože nám zařídila ubytování a jako Ukrajinka se na všechno ptala atd. Ve snaze ušetřit jsme si pronajali byt, ve kterém bylo místo na spaní pro 6 lidí, ale nás bylo 11. Navíc jsme se museli rozdělit, aby majitelka bytu nevěděla, že nás tam je tolik. To nás docela zdrželo, ale potom, co jsme se ubytovali, jsme zamířili do centra na večeři. Skončili jsme v café, kde měli točenýho Kozla! (i v Oděse jsem viděla česká točená piva, ale Krušovice za v přepočtu 60Kč nepotřebuju). No, Kozla jsme si sice objednali, ale stejně nám donesli něco jiného. Poté jsme se setkali s AIESECáři ze Sevastopolské pobočky, kteří nás provedli nočním centrem: krásné město, sice menší než Oděsa, ale nádherné.
 |
| Sevastopol |
Druhý den jsme měli zase nestíhací den: klasicky jsme ráno čekali na kluky (od kdy se říká, že holkám to trvá? Vždycky jsme čekali, než se vypraví CHLAPI), přijeli později na autobusák, takže lístky do Jalty měli až na pozdě (tady opravdu neexistuje trh – běžně jsou lístky vyprodané, ale autobusů prostě víc nejezdí), takže jsme jeli taxíkem. Jeli jsme do Vorontsovského paláce, kde byla podepsána Jaltská dohoda J Prošli jsme si vnitřek, zahrady, suvenýry a zamířili busem k hoře Ai – Petri (svatý Petr, něco jako Lomnický štít v Tatrách) – krásný výhled, dostupnost buď lanovkou, která má pouze 2 velké kabiny, nebo autem (jízda trvá asi hodinu a půl). Teď, když píšu blog a znova si hledám, jak se ta hora jmenuje, tak se na Wikipedii dočítám, že ta lanovka je jedna z nejdelších – měří kolem 3km. Nakonec to ale dopadlo tak, že na lanovku se musela čekat dlouhá řada, navíc nabízeli přednostní vstup za příplatek a nám nějak docházel čas. Tak jsme se na horu podívali jen zespodu a rozhodli se vykašlat na lanovku. Změnili jsme tedy plány a jeli jsme k Swallow’s nest – Vlaštovčímu hnízdu – malému hradu na útesu. Došli jsme k hradu a odtud se rozhodli jet trajektem do Jalty. Sice to byl trochu dražší, ale v tom horkém letním dnu hlavně zajímavější způsob dopravy než krdocání narvanými autobusy. Prošli jsme si centrum Jalty a zašli koupit svačinu do Mekáče (ano, nejlevnější způsob jak se najíst, ale na Ukrajině bych o McD neřekla, že je fast food – rychlý teda rozhodně není). To nás docela zdrželo a pak už jsme jen spěchali na bus zpět do Sevastopolu. Večer jsme si zašli pro plavky, šli na nějakou špatně dostupnou pláž a pak do Chernosu (Chernosus – antické město, nebo spíš pozůstatky). Škoda jen, že jsme to viděli až v noci, šli jsme tam až po 11 hodině, kdy je tam už vstup zakázaný. Tu noc jsme toho zase moc nenaspali, stejně jako asi poslední 2 týdny na Ukrajině :D
 |
| Vorontsovský palác |
 |
| Vlaštovčí hnízdo |
Třetí den jsme opět vstávali brzo, jeli jsme na krásnou pláž, jejíž jméno si nepamatuju. Museli jsme vstávat brzo, protože byla snad hodinu od Sevastopolu, pak ještě chvíle chůze a hlavně asi 700 schodů, naštěstí směrem dolů. Tak jsme se trochu vymáchali a odjeli trajektem do malého města Balaklavy. Tenhle trajekt byl nejlepší, skoro celou dobu jsme byli na přídi a „užívali“ si vln. Ani jsem se nemusela převlíkat z plavek, stejně jsem byla durch. Zajímavé bylo, že na pláži nebylo žádné molo, kde by ten trajekt zastavil, asi tam byla hned dost hloubka a nebo ta loď neměla moc ponor... Pak už jen oběd a hurá busem zpátky do Sevastopolu. Tam jen uklidit byt, sbalit se, vlakem do Simferopolu a pak nás čekala úmorná 12-tihodinová cesta zpět do Oděsy. Začala jsem nenávidět ty nové vlaky, protože na rozdíl od těch starých nemají zasouvací okna, ale vyklápěcí (stejně jako ve starých a nových tramvajích v Praze). A ty vyklápěcí okna vůbec neluftují, takže ve vlaku bylo celou noc nesnesitelné vedro. Vějíř se mi na Ukrajině stal nejlepším kamarádem ;-)
 |
| Pláž |
 |
| Trajekt na pláži |
Komentáře
Okomentovat