První týden v kempu

Dnes to bude asi jen krátké a čistě popisné, nemám náladu na psaní, ale vzhledem k tomu, že zítra jedeme na víkend do Lvova, tak to radši sepíšu dřív, než to zapomenu J

Život v kempu plyne dál, za prací nás nijak nehoní, většinou si s dětmi jen povídáme nebo koukáme, jak hrají hry. Možná ten čas už plyne příliš rychle, protože děti tu zůstávají jen na 2 týdny a nějak se mi nelíbí představa, že už za týden odjedou a přijedou jiné… Užívám si toho pocitu, jak mě mají děti rády a to pro to nemusím moc dělat, jen být milá, z cizí země a snažit se s nimi povídat ;-)

Poslední 2 dny jsem se skoro nezastavila: včera dopoledne jsem byla s dětmi na pláži u jezera, ony hrály hry a povídaly si se mnou. Takže já se snažím mluvit ruskočesky a ony zase trošičku anglicky. Potom přišlo zase velké podepisování (dokonce jsme se podepisovaly i na ruku), focení atd. Odpoledne jsem se rozhodla, že půjdu víc prozkoumat okolí kempu a vesnice. A jelikož je moje spolubydlící líná (ale o tom až jindy, nechci si kazit dobrou náladu), tak jsem vyrazila sama. Vylezla jsem na kopeček u kempu, prochodila okolí a nechala se pozvat místními ukrajinským párem na čaj a pivo. To je jedna z těch věcí, která se vám v Česku nestane. Když na mě začali mluvit, tak jsem jim ještě rusky odpověděla, že rusky neumím, že jsem z Česka atd. A oni se začali zajímat, tak nějak jsme si začali povídat… nechali mi na sebe telefonní číslo, ať se s nimi můžu ještě setkat, příjemné. Hlavně jejich vnučka bude teď někdy studovat v Praze a prý se učí slovanské jazyky, tak s ní bych si třeba dokázala pokecat. Jak říkám, to se v Česku moc nevidí. Ale musím uznat, že u mě mají malé mínus za fotku Lenina na zdi a taky za to, že ten chlapík (Sergej) mi v klidu říkal, že byl v Praze. A když jsem se ho zeptala kdy, tak že 20. srpna 1968. No, moc jsem se o tom bavit nechtěla, já před nimi taky nevytahuju Černobyl J

Odpoledne jsem konečně zkusila místní pláž a i koupání v jezeře. Už mě to ani nemrzí, že ten kemp není u moře, ale „jen“ u jezera J K večeru jsem se nechala přemluvit a místo toho, abych s většinou koukala na nějakou klanskou show, tak jsem se s nějakýma staršíma klukama z kempu vydala hrát volejbal. A to je co říct, že jsem se já nechala ukecat zrovna na volejbal :-D Staršíma klukama myslím, tak nějakých 17 max, i když o sobě tvrdí, že jim je 18. Zajíčci… Bohužel i některé mladší děti umí anglicky líp než tihleti, takže když se mi jeden z nich snaží lichotit, tak vždy zavolá kamarádovi, co anglicky umí, aby mu řekl, jak se co řekne anglicky. Vtipné. Večír mě zas jiné děti vytáhly na „diskotéku“, kterou tu mívají skoro každý večer přímo v kempu. Jen je (pro mě) škoda, že všechny děti musí jít spát – nebo do svých pokojů - v 9 večer. Pro nás to samozřejmě neplatí, takže jsme klidně šly ven a sledovaly zatmění měsíce J

Dnes jsme se s mladšími dětmi vydaly busem do Oděsy do místní ZOO. (busem myslím: soukromým busem, ne linkou, s dalšími učiteli, mají tu běžně takové exkurze). No byl to pro mě zase trochu zážitek, ta cesta autobusem. Např. fungující tachometr? Ne, na co… No musím přiznat, že mě docela překvapilo, že když jsme se napojili na dálnici (6 pruhů) na Kyjev a potřebovali jsme se otočit, že jsme to vzali rovnou do opačného směru, žádné odbočovací pruhy nebo nadjezdy. No zajímavé :D Zoo byla fajn, taková menší, v ukrajinském stylu – trochu neudržovaná a zvířata taky nevypadala, že by s nimi bylo zacházeno s dostatečnou péčí. Odpoledne zase pláž, volejbal, věnování se ostatním dětem, diskotéka… Ale přišel za námi jeden klučina, dvanáctiletý Alexandr, který umí hezky anglicky! Musím přiznat, že umí anglicky rozhodně líp, než já uměla v mých dvanácti letech. A taky na něm jde vidět, že je rád, že si může s někým pokecat anglicky J Tak aspoň budu mít překladatele J

Zítra jsme mohly jet na exkurzi do Oděsy do přístavu a v sobotu do katakomb, ale asi to necháme na jindy (snad se exkurze budou opakovat i pro další turnusy dětí), zítra večer vyrážíme s dalšími stážisty nočním vlakem směr Lvov J