Na začátku května bylo rozhodnuto, nastal takzvaný „match“ s pobočkou AIESECu v ukrajinské Oděse. Summer camp poblíž Oděsy, práce s dětmi, které nemluví příliš anglicky, žádná mzda, ubytování a jídlo zdarma, ale hlavně další stážisti z celého světa. Měla jsem asi měsíc na přípravy: zařídit spoustu nesmyslných potvrzení od doktorů, připravit si prezentaci o Česku, nasbírat letáčky a brožurky o Praze a Jeseníku, koupit odměny pro děti atd.
Po všech různých emailech týkající se detailů stáže, zařizování, balení a příprav jsem byla konečně 9. června na cestě na Ruzyni, kde už na mě čekal Airbus od ČSA směr Oděsa, Ukrajina. Plná očekávání a samozřejmě i trochu strachu a jsem zamávala nápisu „Praha“ na Ruzyni a za 2 hodiny se už rozhlížela po malém oděském letišti. Po nějakém tom čekání na pasové kontrole, návštěvy záchodu bez toaletního papíru, závěrečnému rentgenu zavazadel jsem prošla posledními dveřmi a tam už čekal shluk lidí, přesně jako v amerických lovestories. A hned první človíček byl ten, který čekal na mě J Julia, studentka ekonomie na oděské univerzitě a členka místního AIESECu, mě doprovázela po celý zbytek dne.
Při odchodu z letiště mě hned překvapily upravené záhony kytek před letištěm. Takovou výzdobu bych na Ukrajině tedy nečekala. Avšak potom, co jsem se v další vteřině rozhlédla, byla tato iluze pryč. Šedivé okolí, úzké silnice a prťavý starý autobus u mezinárodního letiště v ČR nenajdete, na Ukrajině však ano J První kontakt s místní MHD byl tedy tento starý (teda na české poměry starý, jak jsem zatím pochopila, tak moc nových jich tu nemají) autobus, kde se platí až při výstupu a který nás v přepočtu za 5 korun (2,5 hřivny) dovezl až k centru města.
Odtud jsme jen kousek došly a ocitly na nějaké promenádě nebo malém bulváru, který vede až k moři (pro neználky k Černému moři). Tento bulvár, schovaný v parku, s několika atrakcemi od autodromu po poníky, obchodů se suvenýry, zmrzlinou a spoustou dalších ptákovin, mi hned připomněl pražskou Stromovku, Výstaviště a Matějskou. Úsměvná náhoda je, že na začátku tohoto parku je točna tramvají, přesně jako na Výstavišti a stejně tak je to točna tramvajové linky 5. Místní tramvaje se kvalitou samozřejmě s pražskými nemohou rovnat, tady by na ForCity koukali asi jako na zjevení. (No tak to byla jen taková vsuvka, pro nezasvěcené: já jsem trochu úchyl na tramvaje.) Prošly jsme část parčíku a pak mi Julia ukázala, kde teď budu dočasně bydlet: Velký bytový komplex nad tímto parčíkem v kopci vypadal spíš jako luxusní hotel někde na Západě. Iluze však opět zmizela ve chvíli, kdy jsme k domu stoupaly polorozbitými schody nahoru, pak dojem k lepšímu obrátila hlídaná příjezdová cesta, následně se dojem zase zhoršil, když jsme vyjely do sedmého patra, kde na chodbách leží pytle s cementem. Uvnitř tohoto malého, ale hezkého bytu už na mě čekali Sofia z Brazílie, Aisa a Giofanny z Indonésie a Mariel a Daniel z Mexika.
Po krátkém zabydlení jsem opět s Julií vyrazila do supermarketu nakoupit nějaké jídlo a vyměnit hřivny za dolary. Supermarket měl zvláštní systém placení: u pokladny si vystojíte řadu, zaplatíte, není však kam projít dál za pokladny, ale vracíte se zpátky přes obchod k vchodu/východu, kde na vás čeká hlídač a zběžně vám mrkne na účtenku, jestli opravdu máte jen to, co jste si koupili a nepřihodili do tašky něco po cestě od pokladen k východu. Jinak výběr o něco menší než v ČR, žádný Kaufland/Hyperbůhvíco to není, ale Veselou krávu a třeba crossainty 7 days mají taky J Při zpáteční cestě jsme se pro změnu svezly nějakým větším transitem, kde bylo sezení asi 15 míst, ale mám dojem, že nás tam bylo snad dvojnásobek. No co bych měla chtít za v přepočtu necelých 5 korun J
No a to už je večer, sedíme s ostatníma na bytě, řešíme, jak to bude dál, protože na kempu chtějí zatím jen 2 lidi a nás je 6. No uvidíme. Jdu si od Aisy půjčit modem, najít tuhle blogovací stránku, kde jsem si onehdy založila účet a už nevím, jak se jmenuje a jdu tam tenhle text nahrát J
Komentáře
Okomentovat